Tam, kde chybí lidský dotek
Ploché holé zdi, prostý obdélník prázdného prostoru a mdlé světlo, které se neprodralo mezi mraky. Tak vypadal dvůr vězení, když na něj Donna vstoupila ve žlutém stejnokroji, díky kterému splývala s desítkami dalších žen tady. Nikdo nikde, jen v protějším rohu stála Ellen z bloku C a vrtala se v něčem na ruce. Snad si ta nána nezačala zase šlehat? napadlo Donnu, která měla tuhle mladou kočku docela ráda. Donna obcházela kolem tichých cihel a zhluboka vdechovala svěží vzduch. Začalo trochu krápat a bylo to stejně příjemné, jako svítící slunce, jen jinak. Zavřela oči a zvedla hlavu, aby jí něco …