Probuzená touha

„Jak to víš?“

„Znám ho. Miluje tě. To by nikdy neudělal.“

Jack natáhl ruce nad hlavu a přitáhl Catherininu pozornost k jeho tvrdému břichu a napnutému krku. Zaklonil hlavu a upřeně se díval na temnou oblohu. Catherine si říkala, proč ji jeho vzhled v minulosti nikdy nijak zvlášť nepřitahoval. Měl auru syrové sexuality, odvážnou sebejistotu, která za sebou zanechávala stopu žen toužících po něm, ale ona byla přitahována spíše jeho kultivovanějším starším bratrem. „Myslela jsem, že ho znám. Ale věci se změnily.“

Jack spustil ruce a nechal je viset přes opěradlo židle. „Jste manželé už deset let. Je přirozené, že se věci mění.“

Catherine si povzdechla. Nedokázala ten pocit správně popsat. Byla mu příliš blízko. „Už o mě nemá zájem.“

Pomalu si ji prohlížel. Úsměv mu zvedl koutky plných rtů. „Jsem si docela jistý, že to není problém.“

Zrudla. „Přestaň se na mě tak dívat. Je to nevhodné.“

V tichu zazněl Jackův tichý smích. „Snažím se jen ustoupit o krok zpět a podívat se na vás tak, jak by se na vás podíval každý muž.“

„Opravdu?“ Catherine nemohla potlačit pocit zvědavosti, který ji zaplavil. Jak ji asi vidí ostatní muži? Vždycky si byla docela jistá, že se na ni vůbec nedívají.

„Co vidíš?“

„Hmm… to je otázka.“ Jack si přejel rukou po tváři, ale tím gestem nedokázal skrýt úsměv. Podíval se jí do očí a ona v nich uviděla upřímnost. Chvíli ji ještě pozoroval a jeho výraz se změnil v něžný, který Catherine zahalil jako teplá deka. „Co vidím? Plné rty a lesklé vlasy barvy pšenice, dost dlouhé, aby se vlály přes pár krásných prsou. Chceš, abych pokračoval?“

Catherine zkřížila ruce přes prsa, která mu vadila. „Můžeš se snažit mluvit slušně?“

Jack se usmál, jeho zářivý úsměv byl v šokujícím kontrastu s opálenou kůží. „Oh, věř mi, že se snažím.“ Klepnul prsty o břicho. „Vidím laskavé oči a milý úsměv, a až domluvíme a ty odejdeš, uvidím v té sukni pevný zadeček.“

Catherine se zachvěly rty. Potlačila pobavení, protože věděla, že ji jen provokuje, aby ji rozveselil a zahnal smutek, který viděl v jejích očích. „Děkuji.“

„Není zač.“

Chvíli panovalo ticho, ale nebylo to nepříjemné. Catherine zaslechla zvuk žáby, která skočila do rybníka u terasy. V zahradě cvrčel cvrček a Catherine pocítila vnitřní klid.

Rozhovor s Jackem v ní zasel semínko sebedůvěry a dal jí naději. Vyřeší to se Seanem. Musí. Její láska k němu byla příliš velká, než aby ho nechala odejít, než aby ho nechala dál se od ní emocionálně vzdalovat. Po večírku si promluví a vyjasní si to. Život bude lepší.

„Sundej si kalhotky.“

[ratings]