Vracel se normálně cestou z práce a ani moc nevnímal okolí, protože toho měl za celý den tak akorát. Kolegové mu už lezli na nervy, nemluvě o šéfovi, který nikdy neodolal tomu udělat si z něj legraci kvůli jeho nadváze. Ne, atlet rozhodně nebyl, ale kdo taky v práci ano. Bohužel si to ale občas vylil doma na dcerách, které měl jinak hrozně rád. Ale ty chvíle, kdy se neudržel a dal jim co proto, se poslední dobou množily. A ačkoli si to nepřipouštěl, začal v tom nalézat trochu uspokojení. Bránil se tomu, ale tahle skrytá tendence u něj nabírala na síle, takže se někdy stalo, že dostal záchvat zuřivosti jen tak, aniž by k tomu byl skutečný důvod.
Jak tak procházel ztichlými večerními ulicemi, ani se nevšiml drobné postavy, která ho už několik bloků sledovala z bezpečné vzdálenosti. Působila jako stín, který se objevil tu tady tu tam, jako by se nemusel mezi dvěma body pohybovat. Nebo možná nemusela? Nebylo znát, jestli je to muž nebo žena.
Chodec se zastavil na rohu bloku a rozhlédl se.
Těch pár vteřin stačilo jeho pronásledovateli na to, aby udělal několik věcí.
Přiblížil se k němu s obratností polního agenta CIA, vytáhl paralyzér a uštědřil muži pořádný šok. Pak ho navzdory své drobné postavě celkem bez problémů zatáhl za roh.
Nebylo vidět, co se tam děje, ale byly slyšet zvuky pneumatik, nějaké dohadování a pak prudké klapnut kovových dveří…
Muž se probral a první, co si uvědomil, bylo, že je nahý.
Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe.
Byl v nějakém skladišti, kolem byla vrata z pletiva a všude viděl trubky na plyn a vodu plus elektrickou kabeláž. Když otočil hlavu, švihlo ho něco po těle.
Otočil se o to víc a koutkem oka zahlédl pohyb.
Byl připoutaný řetězem a nějakými pouty ke stropu, takže musel stát skoro na místě, mohl maximálně přešlapovat.
Ve vzduchu vedle něj zase něco zapraskalo.
Bič, uvědomil si.
V momentě té myšlenky se mu silná guma opět otiskla na prdel.
„Auuuu…“ cukl sebou a snažil se dostat z dosahu té černé švihající potvory.
Ale našel si ho všude.
Pak zahlédl i jeho nositele. Nebo spíš nositelku podle postavy a toho, že se v latexovém oblečku jasně rýsovala prsa. Celkem solidní trojky, pokud mohl posoudit.
Procházela se kolem něho a její botky na podpatku skřípaly na betonové podlaze místnosti.
„Kdo jste…?“ zeptal se se směsí zvědavosti a strachu z dalšího trestu v hlase.
Nedočkal se žádné odpovědi, jen kolem jeho věznitelky zasvištěl zase bič.
Tentokrát na něj ale nedopadl, ta holka si s ním jen tak hrála a viditelně si užívala svoji kontrolu nad celou situací.
„Coo….coo…chcete?“
Zase žádná odpověď a jedna lehká rána přes stehno.
Po další sérii zásahů bez komentářů si všiml, že ho ani jednou netrefila mezi nohy. Na prdel dostal, to ano, ale jeho varlata a pták byly zatím v klidu.
Pak se mu bič obtočil kolem trupu a utočil s ním kolem jeho osy.
Na latexové masce jeho věznitelky nebylo možné odhadnout jakýkoli výraz. Slyšel jen klidné oddechování. Nemohl si pomoct, vypadala trochu jako moucha.
Došla až k němu a obcházela ho ze všech stran. Občas se do něj opřela rukou, aby ho buď zarazila v otáčení, nebo si ho naopak nastavila tak, jak zrovna chtěla. Nebo snad potřebovala?
Připadal si jako maso ve skladu, u něhož hodnotí kvalitu a podle toho ho zabalí do příslušné cenové skupiny nebo rovnou zahodí.
Další série úderů. Tentokrát bolely víc. Asi proto, že přišly po delší době a už si na tu bolest odvykl.
„Co jsem vám udělal?“ Hlas se mu třásl a za chvíli si asi nebude moci pomoct a rozpláče se. Ne kvůli bolesti, ale protože nevěděl, co se kolem něj děje. Kdo ho tu drží a proč?
Ani nevěděl, jestli omdlel bolestí, žalem, strachem nebo prostě usnul.
Probral se opřený o zeď kousek od místa, kde se předtím zastavil.
Bolelo ho celé tělo a podle hodinek na ruce byl mimo tak hodinu, maximálně dvě.
Když vstával, něco mu zašustilo v kapse.
Zarazil se a nahmatal složený lístek papíru.
Došel pod lampu a zamžoural na něj.
Jestli budeš takhle žít dál, najdeme tě znovu.
Takže to byla pravda. Opravdu byl někde ve skladu a někdo ho bičoval. Zděšeně se rozhlédl kolem sebe, jestli neuvidí postavu v plášti a s kápí, ale kolem tak leda mňoukaly kočky.
Zmačkal papír, hodil ho přes rameno a vydal se k domovu. Musí s tím životem něco udělat…
Ani si nevšiml, že z druhé strany vzkazu je účet za paralyzér a podpis jedné z jeho dcer…
(No Ratings Yet)
Loading...