Objev

~Prosinec 2009~

„Je zima,“ začal můj japonský kamarád. „Prší. Není zima, je období ‚nenávidíme Heera‘.“ Rozhodli jsme se strávit část zimních prázdnin procházkami v místním parku, kam nás rodiče dříve brávali.

„Proboha, chlape, zníš jako ufňukaná holka.“ Upřímně řečeno, nemůžu vystát, když začne s tím svým neustálým fňukáním. „Zapomeň na to, zníš a vypadáš jako rozmazlená holčička.“ Je to pravda! Ten kluk měl tak husté havraní vlasy, které mu zakrývaly obličej, že by mohl klidně projít za holku… možná kdybych ho donutil prohrát sázku a obléct si šaty…

„Zmlkni, Alexi, ty lolicone!“

„Dobře, dobře! Tak jsi tedy roztomilý malý kluk,“ odsekl jsem, objal ho kolem ramen a druhou rukou ho hravě šťouchl do boku.

„Shotacone!“ Najednou mě srazil na trávník a zaútočil na můj žaludek s ďábelskou zuřivostí prstů, které mě neustále lechtaly na nejcitlivějších místech.

„Ne! Ne! Přestaň! Heero!“ Nemohl jsem dýchat! Vždycky dělal takové věci, zvlášť když jsme byli malí, ale tehdy jsem se nemohl bránit, protože jsem byl vždycky menší než on. Tato situace se však obrátila díky Božímu velkému daru v podobě růstového spurtu.

„Ha! To máš za to – oh můj bože! Sakra! Ne! Nech mě!“ Jediným rychlým pohybem jsem toho chudáka převrátil na záda a začal svůj vlastní lechtací útok. Jeho citlivým místem byla oblast přímo uprostřed břicha, takže si můžete domyslet, kam jsem udeřil jako první.

[ratings]