Bill a Denae (vyslovuje se di nay) navštěvovali vysokou školu Mount William v západní Severní Karolíně. Poprvé se setkali na začátku podzimního semestru posledního ročníku, když oba navštěvovali kurz Kritika umění, ale zpočátku se nesetkali ve třídě. Hodina se konala ve velké posluchárně, protože bylo zapsáno téměř 120 studentů. Většina z nich, stejně jako Bill a Denae, chodila do třídy, protože předpokládali, že to bude snadná jednička a zároveň splnění volitelného požadavku.
Na začátku kurzu zadal profesor krátkou práci, v níž měl každý student kritizovat konkrétní umělecké dílo vystavené v univerzitní galerii. Tématem bylo Quiet Interlude od místního malíře Archibalda Rogerse. Ten byl dlouhá léta přísedícím soudcem, ale poté, co se vzdal soudcovské lavice a vyměnil ji za stojan a štětec, dosáhl překvapivého úspěchu.
Bill to s kurzem ani se zadáním nemyslel moc vážně, ale našel si pár minut, aby se protáhl galerií. Musel projít tři místnosti, než v kulaté a poměrně malé místnosti našel obraz. Visel naproti dveřím, v nichž se zastavil. Uprostřed stála mramorová lavice bez opěradla a na ní seděla dívka, která se zády k němu dívala na stejné dílo. Na sobě měla světle žluté tričko s rukávy, které jí sahaly těsně za ramena. Když si uvědomila jeho přítomnost, otočila se a pohlédla na něj. Byl ohromen. Nezdálo se, že by byla příliš nalíčená, přesto byla úchvatně krásná a měla ty nejsvětlejší modré oči, jaké kdy viděl. Měla hladkou, olivovou pleť a tmavé vlasy po ramena.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vyrušit.“ Snažil se působit důstojně, i když ho její pohled ohromil.
Usmála se a zároveň se lehce uchechtla. Předpokládal, že je zvyklá na to, že se po ní kluci ohánějí.
„Žádný problém. Jsem tu, abych splnila třídní povinnost.“, odpověděla.
„U doktora Burrellsona? Umění 110?“ zeptal se Bill překvapeným a zároveň nadějným tónem.
„Ano.“, odpověděla. „Vy taky? Jakou hodinu?“
„Třetí – 10:10.“
„Stejně jako já.“, řekla. Posunula se na jednu stranu lavice a dodala: „Tady. Chceš si sednout, zatímco se budeš dívat?“
Poděkoval jí a přisedl. Ze svého nového úhlu pohledu si všiml, že nejenže je opravdu přitažlivá, ale má i poměrně atletické tělo, štíhlé a vypracované; možná byla tanečnice nebo gymnastka.
Oba seděli, dívali se na obraz a nemluvili spolu, kromě toho, že si občas vyměnili poznámku o tom, jak malíř použil barvy nebo jak využil prostor, a o dalších termínech, které oba slyšeli v hodinách. Bill využíval ticha vymyšlení nějaké poznámky, aby měl záminku se na ni občas podívat.
Zůstali tam a pozorovali obraz pěkných pár minut. Komentáře mezi nimi přicházely častěji a snadněji. Zatímco studovali obraz, do místnosti za nimi tiše vklouzl starší šedovlasý pán. Po několika minutách se oba otočili.
„Pane, nechtěl byste se posadit sem?“ zeptal se Bill, vstal a nabídl své místo. Udělal to proto, aby byl zdvořilý a uctivý k někomu, kdo byl zjevně starší, ale také mu to dalo možnost otočit se a lépe si dívku prohlédnout.
Pán jen mávl rukou. „Ne, děkuji, synu. Vy dva prosím pokračujte v tom, co jste dělali. Já jsem se jen tak potuloval po galerii a přemýšlel jsem, které dílo je tady.“ Po pauze dodal: „Zajímalo by mě, co si o tomhle obraze myslí pár mladých lidí.“
Na plátně byla velmi zchátralá stará chata u rybníka. Na všechny polní květiny, které obklopovaly srub a okolí, dopadaly jasné sluneční paprsky. Vypadalo to, jako by foukal jemný větřík, protože všechny polní květy se mírně nakláněly stejným směrem.
„No, nejsem žádný odborník,“ začal Bill. „Ale dokážu říct, co je na tom obraze, chata a rybník. V dnešní době je spousta umění, které nevypadá jako nic. Takže podle mě je lepší než většina děl. Nevadilo by mi v tom rybníku rybařit.“
Starší muž přikývl a obrátil pozornost k Denae, která stále seděla na lavičce.
„Pro mě je to docela nuda.“, prohlásila narovinu. „Nic moc se tam neděje. Žádní lidé. Žádná zvířata. Nic se nehýbe. Je to hezké, ale…“, její hlas se odmlčel.
Vtom se do místnosti naklonil jeden z pracovníků galerie a podíval se na staršího pána. „Pane soudce Rogersi, kurátorka si přála, abyste si s ní mohl na chvíli promluvit v její kanceláři.“ Prohlásil, že tam bude za chvíli.
„Soudce Rogers?“ zeptal se Bill a vykulil oči. „Jako Archibald Rogers? Autor toho obrazu?“
Soudce Rogers se usmál a přikývl. „Vinen v celém rozsahu.“
Oba studenti se na sebe podívali. Bill povytáhl obočí a Denae zavřela oči, něco si zamumlala pod nosem a vydechla. A pak se oba otočili k soudci, který se stále usmíval a zjevně si užíval Denaeiny rozpaky.
Ta se postavila. „My, pane, omlouvám se. Nechtěla jsem nudit…“
„To je v pořádku.“, přerušil ji soudce. „To je naprosto v pořádku, drahá. Opravdu mi to nevadí. A vlastně musím uznat, že to vypadá trochu nudně. Možná jsem tam měl někde dát pár jelenů.“
Bill se ve snaze zbavit Denae stresu, nebo se přes něj alespoň přenést, zeptal: „Jestli vám to nevadí, pane, jaké je poselství toho plátna?“
Když se přesunul ke dveřím, soudce se zasmál a řekl: „Sakra. Žádné poselství není. Prostě jsem byl na tom místě a napadlo mě, že bych to měl namalovat dřív, než přijde nějaký developer, postaví tam hromadu bytů a zničí přírodu.“ Když vycházel z místnosti, dál se pro sebe usmíval.
Bill a Denae se na sebe chvíli mlčky dívali a pak se oba rozchechtali. Bill si všiml, že Denae se i přes svou olivovou pleť docela červená. Nějak ji to dělalo ještě krásnější.
„No, to na mě udělalo dojem. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by umělci řekl, že jeho práce je nudná a to přímo do očí.“ Bill se usmál a nabídl tichý potlesk.
Denae, která se stále červenala a chichotala, odpověděla: „Jo, to jsem já. Na nic se mě neptejte a já vám nebudu lhát.“
Dalších pár vteřin ani jeden z nich nepromluvil, Bill nakonec řekl: „Mimochodem, já jsem Bill.“
„Ahoj Bille, já jsem Denae. Amatérská umělecká kritička.“
Oba si ještě pár minut povídali, než usoudili, že už strávili snahou o interpretaci soudcova obrazu dost času. Bill se nabídl, že Denae vyprovodí, a když mířili k východu, dohodli se, že se příští den ve třídě setkají.
To se také stalo. A ten den seděli spolu. A druhý den zase…
Ve vývoji jejich vztahu bylo několik důležitých mezníků, například první skutečné rande. To přišlo asi tři týdny po prvním setkání. Za tu dobu vedle sebe seděli každý den ve třídě, několikrát si zašli na kávu a několikrát si volali. Všechny tyto interakce začínaly konverzací týkající se výuky, ale pak se zatoulaly jinam. Na začátku si povídali o tom, co se děje ve třídě.
Billovi se v blízkosti Denae opravdu líbilo a Denae se zase líbilo v blízkosti Billa. Bill však váhal, zda ji pozvat na rande, a několikrát to odložil, i když k tomu byly naprosto vhodné příležitosti. Nakonec jednoho odpoledne, když spolu byli v kavárně poblíž kampusu, náhodně řekla: „Víš, vídáme se už hodně často a ty jsi mě ještě ani nepozval na pořádné rande“.
To ho zaskočilo a zároveň se mu ulevilo. Byla úplně mimo jeho ligu a on to věděl. Na stupnici od 1 do 10 měla solidní jedenáctku a on sám sebe velkoryse hodnotil šestkou. Pravda, nevypadal jako model, ale rozhodně nebyl tím, co by ženy považovaly za chudáka. Vypadal slušně, měl pískově blond vlasy a modré oči. Pomohlo mu i to, že byl poměrně vysoký a v docela dobré kondici.
Měl radost, že ho prakticky zve na rande, ale dokázal se ovládnout. Zaklonil hlavu, jako se snažil na něco vzpomenout. Po několika vteřinách se na ni podíval: „Páni, asi máš pravdu.“ „Aha,“ odpověděla. Narovnal se na židli, aby tomu okamžiku věnoval patřičnou pozornost, a řekl: „Denae, šla bys se mnou na večeři?“
Ta večeře o několik dní později byla zásadním zlomem. Bill se dobře oblékl, což byl odklon od jeho typického vzhledu šortek a golfového trička. Pak vyzvedl Denae v jejím bytě. Měla na sobě květované zavinovací šaty a boty na klínovém podpatku, které opravdu dobře ukazovaly její vypracované nohy. Byl nervózní, ale snažil se to nedat najevo. Jakmile se usadili, snažil se Bill vymyslet, co by jí řekl. Nakonec to vzdal a řekl: „Podívej. Omlouvám se. Jsem prostě dost nervózní. Vím, že to zkazím.“
„Nervózní?“ Denae odpověděla a dala najevo upřímné překvapení. „Proč bys měl být nervózní? Vždyť jsme se už hodně viděli a tolikrát jsme si krásně povídali a hodně jsme se nasmáli. Nikdy jsi nemusela sahat po věcech, o kterých bychom si mohli povídat, a já taky ne.“
Bill odložil vidličku, kterou nervózně převaloval v rukou. „Dobře, tak já to prostě řeknu. Jsi ta nejkrásnější holka, jakou jsem kdy viděl. Vůbec. A docela mě to děsí. A já prostě nemůžu přijít na to, proč jsi souhlasila, že budeš chodit s někým, jako jsem já. Co tady vlastně děláme?“ Teď už skončil, opřel se v křesle a čekal, že ho požádá, aby ji odvedl domů.
Denae se mírně začervenala, po chvíli zkřížila ruce na stole a naklonila se k němu. „Lidé mi říkali, že jsem hezká. Kdybych byla úplně upřímná a objektivní, řekla bych, že s tím můžu souhlasit. Ale no tak. To jsem já. Ta holka z výtvarky. Ta holka, se kterou se učíš. Ta holka, co tě peskuje za to, že posloucháš country. Holka, která ví, jak máš rád kafe se dvěma smetanami a dvěma cukry. Jsem ta samá holka, která řekla zatracenému soudci, že jeho obraz je nuda, když jsme se potkali! Bavilo mě s tebou trávit čas. A já myslela, že ty ses bavil se mnou. Jsi závislý na mém vzhledu? Přenes se přes to. Chtěla jsem si dát příjemnou večeři s klukem, který se mi líbí, a těšila jsem se na polibek na konci večera. „
Bill to všechno pár vteřin vstřebával, zatímco se na něj dívala. Pomalu se mu po tváři začal rozlévat úsměv. Brzy se změnil ve smích. Začala se křenit úplně stejně. Jeho smích sílil.
„Jo. Řekla jsi zatracenému soudci, že jeho obraz je nudný. To bylo úžasné,“ přiznal, zatímco se stále smál.
Od té chvíle byl jejich vztah snadný. Ani jeden z nich necítil žádný nátlak, aby se scházeli, účastnili se nějakých aktivit, sdíleli jídlo nebo spolu dokonce spali. Prostě brali věci tak, jak přicházely.