Vedoucí bezpečnosti

Musel jsem se zastavit, protože mi konečně došlo, co se děje. V momentě, kdy jsem přestal mluvit, jsem jasně zaslechl, jak můj šéf říká: „Do toho, zlato.“

Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. Znělo to, jako by si nechával od nějaké prodavačky udělat dobře. Na vteřinu mi dokonce připadalo, že slyším, jak někdo chrčí.

Začal jsem se otáčet, abych odtamtud zmizel, když jsem uslyšel, jak na mě volá.

„Kdo je tam?“ řekl.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Ztuhl jsem jen pár kroků od jeho kanceláře. Stál jsem zády ke dveřím, ale nebyl jsem dost daleko, abych ho neslyšel.

Zopakoval svou otázku.

Rozhodl jsem se mu odpovědět a říct mu, že provádím rutinní kontrolu a chtěl jsem se zeptat, jak se mu daří. Vrátil jsem se ke dveřím, abych nemusel křičet.

Vymyslel jsem si malou výmluvu, že jsem si všiml auta na parkovišti a chtěl se ujistit, že se dovnitř nedostal nikdo neoprávněný.

Zavolal mi, že je to od mé strany milé a že oceňuje mou kontrolu, ale že není důvod k obavám. Vysvětlil mi, že pozval hosta, aby s ním prošel některé podrobnosti týkající se našeho účtu u nich. Řekl, že měl tak nabitý den, že se tato schůzka mohla uskutečnit pouze v noci, a že je mu líto, že mě a můj tým znepokojil. Dokonce řekl, že dnes večer během směny zajistí oběd pro posádku.

„Řekl jsem vám, abyste přestal?“ řekl z ničeho nic.

„Prosím?“ zeptal jsem se zmateně.

Nedočkal jsem se odpovědi. Prostě pokračoval v mluvení a já nakonec pochopil, že musí mluvit se svým hostem.

„Moc děkuji, pane. Zaměstnanci to ocení. Nechám vás teď v klidu jednat,“ řekl jsem, protože jsem nechtěl dál rušit.

„To nic, vlastně jsme tady skončili. Mohl byste prosím doprovodit mého hosta ven z budovy?“ odpověděl, než jsem stačil odejít.

„Vstaňte,“ řekl trochu podrážděně. Tentokrát jsem věděl, že mluví ke svému hostu.

„Řekl jsem vstaňte,“ zopakoval mnohem autoritativnějším tónem.

Slyšel jsem šoupání vysokých podpatků a slabý hlas, který ho prosil. Bylo to něco jako „prosím, nenuťte mě to udělat“. Další větu jsem slyšel velmi jasně.

„Pokud chcete, abychom u vás zůstali, budete dělat, co vám řeknu,“ řekl manažer pevným hlasem.

Vzápětí se otevřely dveře a vyšla ven sexy oblečená žena. Alespoň na první pohled jsem si myslel, že je to žena. Ukázalo se, že to byl sissy. Tak je šéf rád nazývá.

Nejzajímavější však bylo, že právě tento sissy byl ten hajzl, který mi zkazil náladu při obědě. Bylo tak divné vidět ho, jak se chová k servírce. Hlasitě, nepříjemně, naprosto hrubě. Byl to takový kontrast oproti tomu, co jsem viděl před lety jedné noci.

Tu noc byl oblečený jako luxusní eskort. Pamatuji si fialové šaty a ladící jehlové podpatky. Jeho středně dlouhé blond vlasy měl stažené do jakéhosi culíku. Měl lesklou červenou rtěnku, která byla mírně rozmazaná kolem okrajů úst, a myslím, že si dokonce pamatuji, že jeho kolena měla mírný růžový odstín, zřejmě proto, že před minutou klečel. Jeho tváře byly jasně červené, aby ladily s rty, a sklonil hlavu v hanbě, když rychle prošel kolem mě a zamířil do koupelny pro hosty na konci chodby. Vypadal docela dobře, upřímně řečeno, jako žena byl velmi přesvědčivý.

Vedoucí vyšel hned za ním a dal mu plácnutí po zadku, když se od nás vzdaloval. Šéf se zastavil vedle mě, položil mi ruku na rameno a jednoduše řekl: „Postarej se, aby ta malá děvka opustila budovu bezpečně, pokud možno diskrétně,“ a vrátil se do své kanceláře, zavřel za sebou dveře, jako by bylo všechno úplně normální.

Chvíli jsem čekal u koupelny, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Myslím, že jsem to udělal jen ze zvědavosti, ale nakonec jsem šel do koupelny, abych jim dal vědět, že je doprovodím ven z budovy přes bezpečnostní schodiště.

To, co jsem uviděl, bylo úplně jiné než to, co jsem viděl předtím. Na umyvadle ležela otevřená aktovka a uvnitř byly podpatky a šaty. Stál tam nahý, až na malá fialová tanga. Myslím, že si mě hned nevšiml, protože byl zaneprázdněn odstraňováním make-upu. Viděl jsem malé vyboulení v přední části jeho kalhotek. Nebylo to typické vyboulení penisu, bylo to něco jiného.

Později jsem se dozvěděl, že byl v celibátu, ale to teď není podstatné.

Když si mě konečně všiml, doslova oněměl. Jen popadl kufřík a šel do jedné z kabinek. Stál jsem tam jako hlupák, ale naštěstí se za pár minut vrátil. Teď byl oblečený jako muž. Měl na sobě typický obchodní oblek.

Rychle mě minul a zamířil ke schodišti. Bylo jasné, že tu už někdy byl. Neřekli jsme si ani slovo. Jeho rozpaky byly téměř hmatatelné, ale i tak jsem ho následoval ven z budovy.

Později toho večera mě ten manažer zavolal do své kanceláře na rozhovor.

Vrátil jsem se do současnosti a nemohl jsem si nevšimnout, jak byl ten pán v přítomnosti mého šéfa tak pokorný a plachý. A přesto tu dnes byl a předváděl to, co moje žena později nazvala toxickou maskulinitou. Byl to úplný opak člověka, kterého jsem potkal před všemi těmi lety. Jak jsem řekl, fascinující.

Když jsem se vracel na terasu, uviděl jsem ho tam stát. Poklepával nohou a měl zkřížené ruce, aby dal najevo, že ztrácí trpělivost a čeká, až vyjde manažer.

Ujistil jsem se, že se k němu dostanu dřív než kdokoli jiný.

Prošel jsem přímo kolem něj, aniž bych se mu podíval do očí. Jen jsem řekl „nech toho, zlato“ stejným tónem, jaký použil můj šéf kdysi dávno, a prošel jsem kolem něj k mé ženě.

„Lidé jsou tak fascinující, že?“ zeptal jsem se své ženy, když jsem se posadil.

On krátce nato odešel.

[ratings]