Poprvé jsem se s Marion Angie Ballovou setkal první den druhého týdne třetího semestru čtvrtého ročníku našich univerzitních kurzů. Ona studovala bakalářský obor Právo obchodních společností a já bakalářský obor Účetnictví se zaměřením na forenzní audit. Chodili jsme spolu a na páté schůzce jsme se dohodli na exkluzivitě a na šesté schůzce jsme se políbili, jak se líbají dva milenci.
Mimochodem, jmenuji se Bob, ne Robert – to bylo vyhrazeno pro použití mou matkou, a to jen když jsem byl v průšvihu.
Nějakým způsobem jsme oba přežili šest let střední školy a téměř čtyři roky univerzity bez sexuálních zkušeností. Nicméně na sedmém rande jsme se rozhodli, že oba odjedeme na třídenní víkend, který se blížil, takže jsme oba o našich plánech informovali její i mé rodiče. A i když Marionin táta poněkud pochyboval o tom, co se stane, dal nám oběma požehnání. Koneckonců nám oběma bylo dvaadvacet a myslím, že nám opravdu nemohl bránit v tom, co jsme si naplánovali.
Její otec mě vzal za loket a odvedl mě ven, kde mi pak položil jedinou otázku, která zřejmě v každém budoucím nápadníkovi o přízeň jeho malé princezny vyvolává největší strach: „Jsou tvoje úmysly čestné?“
Koktal jsem a koktal, nakonec se mi podařilo ze sebe dostat slova: „Pane, mohu dostat vaše svolení požádat Marion o ruku? Chtěl bych ji o to požádat tento víkend, zatímco budeme pryč.“
„No tak,“ podíval se na mě s něčím mezi zvědavostí a pobavením a pak odpověděl: „No, není to přesně to, co jsem si myslel, že řekneš, a zdá se, že je to trochu brzy, vždyť spolu chodíte teprve pár týdnů, ne?“
„Ach ano, pane, to je pravda.“
Podíval se do dálky a tiše ke mně promluvil: „Znal jsem Marioninu matku tři týdny, když jsem ji požádal o ruku, myslel jsem, že jsme museli být poněkud rychlejší než většina ostatních. Odjížděl jsem s armádou do Vietnamu, a uvědomoval jsem si, že pokud se tam nedostanu jako první, než se vrátím – samozřejmě za předpokladu, že se vrátím, ztratím ji kvůli nějakému jinému lothariovi, který zůstane doma. Jsem moc rád, že řekla „ano“, protože dnes jsme tady a nic z toho by se nemuselo stát, kdybych se jí nezeptal.“
„Ano, synu, máš mé svolení a požehnání, ale řeknu ti tohle. Jestli mé holčičce nějak ublížíš, tak… Jsem si jistý, že mě chápeš.“
„Nikdy Marion neublížím, nikdy, máš moje slovo, a pokud ano, no, nebudu čekat, že mě někdo najde, vlastně si nejsem jistý, jestli bych o to stál.“
Marion a její matka se objevily právě ve chvíli, kdy jsem zavřel ústa a s velkou úlevou se nadechl: „Děkuji vám, pane, doufám, že víte, co to pro mě znamená.“
„Co to pro tebe znamená, Bobe?“ zeptala se Marion.
Podíval jsem se na ni a její matku a s nejmenším úlevným úsměvem jsem řekl: „To je v pořádku, řeknu ti to později.“
Rodiče z nás byli nadšení, ne proto, že jsme si vyrazili na rozpustilý víkend, jak podotkla moje matka, šťouch, šťouch, mrk, mrk, když mi zaryla loket do žeber, ale z toho, že se konečně zdálo, že jsem potkal ženu svých snů a že si ji vezmu se vším, co k tomu patří. To všechno říkala s úsměvem na míle daleko. Na druhou stranu táta, ačkoli byl potěšen, byl, tuším, více naladěn na myšlenku, že brzy odjedu z domova a on a máma budou moci připojit karavan a podniknout pořádné „šedé kočování“ po Austrálii.
Od čtrnácti let jsem po škole a o víkendech soustavně pracoval a ušetřil jsem téměř každý cent. Auto jsem neměl, protože moje dojíždění do školy a později na univerzitu nebylo tak daleko, ani vzdálenostně, ani časově, a Marion bydlela dvě ulice od nás, takže ani pro ni nebyl problém chodit pěšky tam a zpět. Jediné, co mi přišlo zvláštní, byla skutečnost, že jsme bydleli tak blízko sebe, ale poznali jsme se až na univerzitě.
„Aha, no, to může být tím, že jsme se sem přestěhovali až letos, když jsem začala druhý semestr,“ vysvětlila mi.
Díky bohu, pomyslel jsem si, mohl jsem promarnit posledních sedm let svého života, a samozřejmě jsem je promarnil, ale aspoň tu nebyla Marion, abych ty roky promarnil bez ní.
Máma s tátou měli malou rozjetou Mazdu 3 – pětidveřový hatch, který se používal na nákupy, místní výlety a tak dále, ale jinak stál v garáži nevyužitý.
„Vezmi si tu Mazdu,“ oznámil táta, „bude dost velká na zavazadla, která budeš potřebovat vzít, a jezdí na smradlavý mastný hadr, takže neutratíš majlant za benzin.“
Jednou jsem si to malé auto vzal na univerzitu, protože jsem potřeboval nakoupit, než jsme odjeli. Vyjel jsem po skončení poslední přednášky ve 13.00 a zajel do blízkého velkého nákupního centra. Zaparkoval jsem a bloudil, dokud jsem nenašel obchody, které jsem potřeboval, nakoupil, utekl do auta a jel domů.
S Marion jsme se obě dohodli, že se ubytujeme v krásném Caves House, který měl výhodnou polohu nedaleko jeskyní, jimiž je oblast proslulá a které jsme obě chtěli prozkoumat, a také pláže, kde jsme mohli odpočívat na písku a opalovat se.
Krátce po osmé hodině ráno jsme opustili její dům a vyrazili. Cestou jsme si povídali o všem možném, ale bez skutečného tématu, dokud nezašeptala: „Bobby, už jsi přišel na to, jak se zdá, že čísla hrají tak důležitou roli v naší minulosti?“
Bobby, říkala mi Bobby, kdežto mně vždycky říkala jen Bob. Podíval jsem se na ni a zašeptal zpátky: „Řekla jsi mi Bobby, to jsi nikdy předtím neudělala. Ne že by mi to vadilo, ale budeš jediná, kdo to jméno bude moci používat, víš?“.
„Já vím, nezlob se, ale je to moje speciální jméno pro tebe, když jsme spolu – ne s někým jiným, jen s tebou.“
„Ne, lásko, nevadí mi to, ale potřebuji mít pro tebe také své zvláštní jméno.“
„Bobby, to s těmi čísly, už jsi to vyřešil? Nebylo to plánované a není v tom žádný skrytý záměr. Znáš Ming Lee, ta je do těch čísel přímo zažraná, přísahám, že když čísla nepadají správným směrem, drží se hned dál od toho, co se snaží vyřešit. Opravdu lituji každého kluka, který se s ní pokouší chodit, ona si o nich vypracuje všechno, co se o nich dá vědět, ještě než si s nimi vyjde. Přemýšlel jsi o nich a o tom, jak se právě podle tohoto vzoru chovala, když jsme se seznámili a začali spolu chodit? Je to zvláštní, podivné a ani nevím, jak se to všechno stalo, ale jsem tak ráda, že jsme se potkali, no a jsme tady, poprvé jsme spolu opravdu odděleně od svých rodin.“
Chytila mě za ruku, přitáhla si ji na prsa a držela ji tam, zatímco jsme se blížili k našemu víkendovému osudu. „Jsem ráda, že jsem s tebou nic z toho neudělala, nebesa, možná bychom tu ani nebyli, kdybych ji poslechla.“
Ming Lee jsem znal, byla to jedna z nejhezčích Asiatek, jaké jsem kdy potkal, ale nepřitahovala mě tak, jak by se dva lidé přitahovat mohli. Krásná holka a dobrá kamarádka, jen z mé strany žádná jiskra.
Moje levá ruka na Marionině prsu byla přinejmenším znepokojivá. Snažil jsem se soustředit na řízení, ale myslím, že 80 % mého mozku registrovalo skutečnost, že moje levá ruka hladí její pravé ňadro. A to vše dotykem, protože jsem měl oči pevně upřené na silnici před sebou. Nehrál jsem si na to, abych se díval na ni nebo na to, kde mám ruku.
Víkend se ukázal být přesně takový, jaký jsem doufal, že bude, ale opravdu jsem si nemyslel, že skončí takhle. Tu první noc jsme si navzájem darovali panictví a o to víc jsme se kvůli tomu milovali. Druhý den ráno jsme se znovu milovali a přiváděli jeden druhého k vyvrcholení, než jsme se rozhodli, že je nutná sprcha a snídaně.
Vzal jsem z auta deku a šli jsme do malé kavárny – snídaňového baru. Zatímco jsme snídali, paní majitelka nám připravila oběd a já jsem sehnal pití do termotašky. Prošli jsme se po cestě k jeskyním a sestoupili do hlubin země. Po uložení našich věcí do malé skříňky určené pro jeskyňáře jsme následovali průvodce do hlubin.
O dvě hodiny později jsme byli opět u vchodu a mžourali očima před jasným denním světlem. S vyzvednutým obědem a dekou jsme se vydali na pláž a našli klidné místo, kde bylo jen pár lidí a kupodivu tam nebyly vůbec žádné děti. Vzhledem k následujícím minutám to bylo jen dobře.
Marion si svlékla džíny a halenku s tím, že si jde před jídlem rychle zaplavat. Miniaturní plavky si skoro nemusela brát. Zdálo se, že trojúhelníčky jí zakrývají jen bradavky, zatímco spodní díl dokázal zakrýt jen spodní část anatomie, jen tak tak. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči a seděl jsem s otevřenou pusou, když se promenádovala k vodě a dívala se na mě za chůze přes rameno.
V mžiku jsem se svlékl do plavek a běžel k vodě, zrovna když si namočila nohy. „To snad nemyslíš vážně,“ pronesl jsem, „to bys na sobě rovnou nemusela mít nic.“
Zachichotala se: „Je tam toho tak akorát, aby to zakrylo důležité kousky, a když to dobře zahraješ, budeš jediný muž, který uvidí, co tenhle komplet zakrývá.“
Oba jsme se ponořili do vody a já se vynořil přesně na tom správném místě, abych ji chytil do náruče. Políbili jsme se a já ji pevně držel, zatímco jsme se oba odráželi, aby nás nezaplavily vlny, které se lámaly ke břehu. Jak se stalo, trojúhelníky se pohnuly a její bradavky byly všem na očích. „Jejda,“ zašeptala, zatímco jí unikl lehký smích. Odhrnula si tričko, takže zakrývalo dvě místa, která mělo zakrývat, a podívala se na mě, načež mi dala polibek, který mě nejvíc zkroutil na prsty od chvíle, kdy jsme opustili náš pokoj v Caves House.
Malý Bob se samozřejmě o dění zajímal víc, což bylo hodně v souladu s tím, jak se choval v poslední době, a Marion se opřela, podívala se dolů a smyslně zašeptala: „Hmm, zdá se, že mezi námi je docela velký problém. Možná bychom to měli probrat u nás v pokoji, hmm?“
Vzájemně jsme se pochopili a vrátili se do našeho domova daleko od domova, kde jsme si znovu potvrdili vzájemnou lásku, dokud jsme neviděli, že se blíží čas večeře. Po rychlé sprše jsme se vydali do restaurace na večeři a na nejdůležitější otázku pro mou Marion, kterou jsem potřeboval položit. Počkal jsem, až dojíme hlavní chod a obsluha nám přinese dezerty. Na její odpovědi záleželo, jestli bude „moje Marion“, a já se vnitřně modlil, aby byla.
Na talíři vedle Marionina Mille-feuille s pečenými jahodami a mascarpone ležela malá červená šperkovnice převázaná malou červenou stužkou. Marion se na ni podívala a pak na mě. V koutku oka se jí objevila slza, když jsem kývl, aby se podívala dovnitř. Když ji otevřela a zadívala se na její obsah, když jsem ji vzal za ruce a položil jí tu jedinou otázku, která je možná nejdůležitější otázkou, na kterou žena kdy musí odpovědět. Vytáhl jsem prsten a položil jí ho vedle třetího prstu levé ruky. Podívala se na něj, pak na mě a přikývla. Když jsem jí prsten navlékl na prst, zašeptala:
„Ano, Bobby, ach ano, vezmu si tě a budeme ten nejlepší pár na světě.“
„Udělám z tebe tu nejlepší ženu, všechno, co mám, je tvoje, a všechno, co jsem, bude vždycky jenom tvoje.“
Slzy jí teď volně stékaly po tváři. Vzal jsem ubrousek a otřel jí oči. Číšník přišel ke stolu, a když na vlastní oči viděl, co se děje, luskl prsty. V odpověď číšník přinesl dvě flétny a láhev šampaňského, kterým nám připil na dlouhý život a úspěšné manželství.
O šest měsíců později jsme se vzali a o patnáct měsíců později jsme se ocitli na porodním sále nemocnice Naše milosrdenství.
Křičící a ječící, zároveň se usilovně snažící popadnout dech, přišla na svět 1. dubna 2004 minutu po půlnoci. Správně! Na apríla.
Marion rodila celkem tři hodiny a 41 minut, bylo by to méně, ale „brzy narozená“ si to nenechala líbit.
Korunovala se ve 23.57, ale pak se ještě 4 minuty zdržela, aby mohla slavnostně vstoupit, až bude připravená, a ne až si to vyžádá její matka, lékař nebo ošetřující personál.
Já, já jsem byl progenitor, otec, dárce spermatu, říkejte si tomu, jak chcete, ale když jsem poprvé uviděl její tvář, i když byla zkrabatělá a připravená spustit ten nejhlasitější řev, jaký jsem kdy slyšel, věděl jsem, že je to moje dcera.
MOJE Dcera………..a první ze čtyř potomků, které mi moje žena v následujících pěti letech porodila.
Rozhodli jsme se, že jí dáme jméno Jessica Elizabeth po jejích dvou babičkách, které byly z naší volby nadšené. Marion byla nadšená, že jsme mezi sebou mohli přivést na svět tak krásné dítě, a měla ve zvyku mi připomínat: „Na první pokus to není špatné.“
Po každém porodu Marion poznamenávala: „Jsme v tom dobří, viď?“ Po narození naší poslední dcery prohlásila, že si mám nechat udělat vasektomii: „Protože stačí, když se na tebe podívám, ty shodíš kalhoty, a bumm, jsem zase těhotná.“
Poté, co se usadila na matčině prsu a začala každou noc spát déle, začala se Jessie prokousávat. Což mi nevadilo, ale brzy se z toho stalo Marionino malé bojiště při každém krmení. Jess brzy zjistila, že když se trochu nechá unést sáním bradavky, Marion si zhluboka povzdechne a podívá se na mě toužebným pohledem, který znamenal: „Bože, kéž bys to byl ty, aspoň mě nenecháš pokaždé frustrovaně viset.“
To samozřejmě znamenalo, že jsme se odebrali do postele a dělali, co se dalo, abychom tu věc přerazili, a zároveň se snažili udržet hluk na úrovni tupého řevu. A zatímco se každému dítěti prořezávaly zuby, podařilo se nám počít další dítě. Nechápala jsem to, muselo to být něco ve vodě………..
Jak Jess rostla, vyvinul se u ní smysl pro humor, který by se dal popsat jako pokřivený. Zdálo se, že ji baví využívat svých narozenin k tomu, aby dělala co největší rošťárny, například házela jídlo přes okraj židličky. Někdy i po mně, což ji obvykle rozesmálo a všichni se smáli s ní. Nezáleželo na tom, že po ní někdo, většinou já, musel uklízet, a brzy jsme se naučili, že vysypané jídlo se nesmí vracet na její stoleček, protože jakmile se člověk otočil zády, zase to šlo přes bok.
Když byly Jess dva roky, přišel na jaře 2006 na scénu její bratr. Malý James byl mnohem bázlivější, když přišel na svět, a byl tak tiché dítě, že jsme často spěchali do jeho pokoje, abychom se podívali, co se děje, protože jsme od něj neslyšeli žádný zvuk. Stáli jsme nad jeho postýlkou a on se na nás oba díval a usmíval se, jako by se snažil zjistit, proč jsme v jeho blízkosti tak nervózní.
Dobrodružství pokračovalo, když se nám narodila druhá dcera, což byl opět téměř antiklimax k celému tomu „příjezdu do porodnice a kontrakcím, které se blížily k sobě, zatímco se moje žena ze všech sil snažila, aby z mých rukou úplně udělala blízkou kopii mletého masa“. Malá Tanya Janie přišla na svět v mnohem úctyhodnějším čase 8.55 ráno 24. prosince, čímž si zajistila dvojnásobnou nadílku dárků – narozeninovou i vánoční.
Nějak se zdálo, že Jessie přírůstek nových človíčků do domu vůbec netrápí. Když jí byly asi tři roky a začala si osvojovat slovní zásobu, brzy přišla na to, že když mamince pomáhá, mluví na ni a přidává jí nová slova a vysvětluje jí je. Takže když jí bylo tři a půl, dokázala už mluvit jako uragán s každým, kdo vydržel v klidu dost dlouho poslouchat.
Její povaha se vyvíjela tak, že jsme z minuty na minutu nevěděli, co si myslí, ale ať už to bylo cokoli, věděli jsme s její matkou, že to bude na něčí úkor.
V den Jessiných pátých narozenin jsem byl tak mile požádán, abych jí pomohl zasadit strom na zahradě. Jess milovala houpačky. Na dvoře měla jednu z těch kovových houpaček, skluzavek a žebříků, které používaly všechny naše děti a zdálo se, že i většina dětí ze sousedství. Strom, který si vybrala, rychle vyrostl ve velký strom s mnoha větvemi, což hrdě oznámila, aby konečně mohla mít houpačku na stromě, doplněnou pneumatikou, na které by mohla sedět, zatímco by se houpala sem a tam. Marion vzala Jess do místní školky a obchodu s rostlinami, odkud si s pomocí přátelského školkaře a mého bankovního účtu vybrala strom.
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
Vytáhla mě ven a přesně ukázala na místo, kde měl být zasazen. Rychlý průzkum našeho pozemku ukázal, že vybrala dobře. Nebude ohrožovat dům, plot ani sousední dům z boku nebo zezadu a kolem toho, co se stane korunou stromu, bude spousta místa. Jistě by po vzrůstu poskytoval obrovské množství stínu.
„Vykopej, tati, jámu. Tam ten strom musí jít,“ instruoval mě můj malý vůdce. Zatlačil jsem okraj rýče do země a zatlačil. Půda nebyla tak tvrdá, jak jsem si představoval, a já jsem dokázal poměrně rychle vykopat díru hlubokou asi 200 mm.
Podíval jsem se na kouli stromu a zjistil, že musím vykopat ještě 350 až 400 mm, a začal jsem kopat znovu. Nyní jsem měl díru hlubokou asi 350 mm a čtvercovou asi 450 mm.
Spíše jsem cítil, než slyšel, pevnou překážku v postupu, a tak jsem znovu zatlačil, ale dál do země jsem se nedostal. Klekl jsem si a začal rukama odškrabávat sypkou zeminu, až jsem našel jakýsi oválný kámen dlouhý asi 150 mm. Odstranil jsem z díry další hlínu a mezitím sledoval Jesse, která se na místě vrtěla a bombardoval mě otázkami typu: „Co to je, tati, je to zlato nebo tak něco?“.
Hrabal jsem kolem předmětu, dokud jsem ho nemohl vytáhnout ze země, a když jsem ho chtěl odhodit dál, Jess vykřikla: „Ne, tati, já chci vědět, co to je.“
„Je to jen kámen, Jess, ne zlato, dám ho tamhle a pak se na něj pořádně podíváme.“
„Ale tati, já chci vědět, co to je. Určitě je to jen kámen, mohlo by to být něco starého nebo prehus… preho… ohh, co to je…..?“
„Myslíš prehistorický, Jess?“
„Ano, to je ono, prehis… jak jsi říkal, tati. Zkus to rozbít a podívat se, co je uvnitř.“
V tu chvíli, a když jsem věděl, kdo je to malé stvoření vedle mě, které je bez sebe vzrušením, mělo mi dojít, že mě berou na hůl, ne proto, že bych měl kopat díru pro neexistující strom, protože jsem měl strom hned vedle sebe připravený k tomu, abych do díry vlezl, jakmile bude dostatečně hluboká, ale prostě proto, že Jess se téměř animálně snažila, abych kámen rozbil.
„Podívej, tati, je to velké, že……jako vejce,“ navrhla s větší bujností, než by odpovídalo jejímu věku.
„Ale co ta díra pro stromek, Jess?“
„Ano, ano, ale možná je to teri… terra… ohh, víš, ta věc, kterou jsme viděli ve filmu Jeris….. Víš, ten v parku.“
„Jurský park a v něm všichni ti dinosauři.“
„Ano, tati, možná je to dinosauří vejce, rozbij ho a uvidíš,“ zachichotala se.
Jess vběhla dovnitř domu a volala: „Mami, mami, pojď se podívat, co tatínek našel tam, kam dáváme stromeček.“ Brzy se objevila a táhla maminku za sebou. „Podívej, mami, podívej se na tu věc, myslím, že je to vajíčko, nemyslíš?“ A téměř spikleneckým šepotem: „Řekni tatínkovi, ať to vajíčko rozbije, mami, on pak může dodělat tu díru.“
„Myslím, že bys to vejce měl raději rozbít, drahoušku, mohlo by to být dinosauří vejce, nemyslíš?“
„Musím si vzít kladivo, Jess, abych to vejce mohl rozbít. Ale co když je to nové vejce? Nemusí to být pravěké, víš?“
„Ale tati, to nemůže být nové vejce. Dinosauři skončili stejně jako v tom filmu, už dávno. Běž, vezmi kladivo, ať můžeme vejce rozbít a podívat se, jestli je pravé.“
„Jess, nemyslíš, že bychom možná měli zavolat někomu do muzea a zjistit, jestli to musíme vzít k nim? Třeba by se na to vejce museli podívat a zjistit, jestli je pravé?“
Jess se podívala na matku a pak na mě a napůl zašeptala: „Nemohli bychom se podívat dovnitř a zjistit, jestli je pravé, tati. A vůbec, co když je to jenom kámen, vypadali bychom dost hloupě, kdybychom ho vzali do muzea a já jim řekla, že jsme našli dinosauří vejce a je to jenom kámen.“
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
„Víš co, kotě, myslím, že máš pravdu. Měli bychom prostě dokončit kopání díry a pak ten kámen rozbít, co myslíš?“
Marion se na mě podívala a zvedla obočí v tom smyslu: „Myslím, že bys měl udělat, co chce, zlato,“ s důrazem na „zlato“.
„Dobře, Jess, vezmu kladivo a podíváme se, co je ve vajíčku, nebo jestli je to jenom kámen.“
Přinesl jsem kladivo a jemně jsem poklepal poblíž středu vejce, kamene nebo čehokoli jiného, a otáčel jsem jím. Hliněná krusta odpadla a odhalila barevné vejce z něčeho jako moučkový cukr a modré barvy.
„Podívej, tati, to je vajíčko,“ vypískla, „rozbij ho, tati, podívej se, co je uvnitř.“
Další poklepání kladívkem poblíž středu vajíčka a to se mi rozbilo na několik kousků do ruky. Uvnitř byli dva malí plastoví dinosauři, jeden zelený, druhý modrý.
„Podívej, tati, vidíš, říkala jsem ti, že je to dinosauří vejce a jsou tam dva, dvojčata,“ vykřikla nadšeně a na maminku: „Vidíš, mami, jak jsem říkala, věděla jsem, že dnešek je výjimečný.“
Podíval jsem se na dva nejdůležitější lidi v mém životě, mrkl na Marion a zeptal se Jessie: „Víš, co je dneska?“
„Ano, tati, mám narozeniny.“
„Mmm, a co dál? Víš, jak se dnešek jmenuje, a tím nemyslím ani to, že má Jessie narozeniny?“
„Ano, tati, dneska je apríl, že jo?“
Podíval jsem se na svého miláčka a řekl jsem: „To určitě je, a já jsem byl asi aprílový blázen, že?“
„Ale tati, nezlob se. Jen jsem se s maminkou a s tebou trochu bavila. Snad se nezlobíš, že ne?“
Jessie vypadala, že je na pokraji slz, a tak jsem ji zvedl, přitiskl k sobě a zašeptal: „Jak bych se mohl zlobit na své malé kotě, ale počkej, protože příští rok tě možná dostanu já.“
Zasadili jsme stromek, a když byl dost vysoký, udělali jsme z něj provazovou houpačku doplněnou pneumatikou.
Během několika následujících let jsme se s Jessie snažili překonat jeden druhého v žertech a vtípcích a v den jejích čtrnáctých narozenin se Jessie podařil kousek, který se v análech rodiny Reptonových stal folklórem.
(No Ratings Yet)
Loading...
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*