Vždy je to stejné

„Odpusť mi, otče, neboť jsem zhřešila…“

Možná kdybych tam byla, možná kdybych měla příležitost.

Neklidně se posunuji na polštáři, kde už tolik lidí hledalo spasení. Už nejsem tady, jsem tam, už to není on, teď je to ON…

…

Kdybych tam byla, mohl bys mě mít. Kdybych tam byla, mohl bys mi to dokázat. Vezmi si vše, co ti toto rozbité zrcadlo může dát, a rozbij ho ještě víc. Tlač na mě. Tlač na mě až k bodu zlomu a znič mě.

Tvé oči se ptají; tlačím ještě silněji.

Pomoz mi. Prosím tě. „Necítím to. Necítím to, i když je to po celé mé kůži a každý nerv tím pulzuje.“

Směješ se. „Co necítíš?“

„Nic,“ můj dech, tak mělký, divoký, bezuzdný… Moje vlasy jsou příliš utažené. Moje pokožka hlavy je tažená a rozdělovaná. Moje hlava exploduje, moje lebka bude rozdrcena na nejkrásnější úlomky, vše, co kdysi bylo. Natáhnu ruku a násilně odstraním spony, které mi stále více a více svírají mozek. Vlasy vypadávají po kouscích a já kňučím nad nečekanou bolestí.

Tvé oči stále hledají.

Bloudím k tvému oknu a cítím, jak mi prameny vlasů unikají ze zamotaného uzlu na krku a padají mi přes ramena. Cítím, jak mi tvé oči pálí do zad, když rozplétám zamotanou spleť svých vlasů, a mimoděk se zachvěju, když uslyším tvůj vypočítavý dech. Tvá zamyšlenost narušuje mé myšlenky, narušuje tekuté zvíře, které se mi nyní vpíjí do mysli.

Otočím se a pohnu rty, abych se zeptala, na co myslíš, ale slova zůstávají nevyřčena, rty se nehýbou. Strach znovu převzal kontrolu. Tekuté zvíře se mi vlévá do žil. Opřu se o zeď a nechám stíny pohltit mé oči. Krajková podšívka nové košile, po které jsem tak zoufale toužila, se zvedá a klesá s každým nádechem. Zase se svírá… Cítím závrať. Nemůžu dýchat. Všechno zčerná a já začínám padat…

….

„Ano?“ Ten hlas není tvůj. Odtáhnu se, zuřivá a připravená zaútočit na voyera.

„Mluv.“

„Omlouvám se, otče, jsou to už dva týdny, co jsem se naposledy zpovídala…“

…

Barvy blednou a mizí… Stále se mi těžko dýchá. Cítím tvé ruce na sobě, táhnou mě, zachraňují mě. Zápasím s kravatou na košili, svírám ji, tahám. Nejde sundat. Vrtám se do kůže, divokými pohyby se snažím ji pevně uchopit. Konečně cítím, jak mi proklouzává mezi prsty, a nepouštím ji. Kéž by mi na tom ještě záleželo, ale jediné, na co dokážu myslet, je krásný kyslík, který budu mít, když to udělám. Zvuk trhajícího se hedvábí ve mně vyvolává úlevný vzdech. Najednou se mi po kůži rozlévá ledový vzduch a na okamžik si myslím, že jsem sklouzla pod led jezera, kam jsme jeli minulou zimu.

Stále cítím měkkou látku na zádech a zuřivě ji trhám, stále lapám po dechu, abych se osvobodila. Tvé teplé ruce mě pevně objímají kolem pasu a podpírají mě, a ty mi šeptáš něco, čemu nerozumím, když se konečně osvobodím ze svého haute couture vězení. Už vidím stíny, které se mi hrají po kůži. Tekutá zvířecí podstata se šíří.

Prohýbám záda a nechávám vlasy volně splývat, zatímco se opírám o tvou ruku.

„Tlač mě,“ říkám, dívám se ti do očí a natahuji své tělo proti všem částem těla, na které dosáhnu. Stále se nehýbeš.

„Tlač mě. Zlom mě,“ opakuji. Převalím se na kolena, pryč z tvého sevření, a vystavím ti záda. Čekám na tvé ruce, které neochotně putují po mých zádech, lehce, vědomě. Z mého hrdla uniká zvuk, napůl vrčení, napůl vrnění, a cítím, jak se stahuješ do sebe.

„Prosím,“ vydechnu, „prosím… zatlač…“

Tekutý tygr ovládá má záda, zatímco tvůj horký dech mi ovívá krk a sjíždí po lopatkách. Když se tvé rty usadí v prohlubni na mých zádech, v prohlubni, kde je do mé kůže vytetován kříž, který jsi nakreslil, celé moje tělo se chvěje vrněním tekutého tygra. Vzdychám tak tiše, že to sotva slyším, a přibližuji se k tvým rukám. Sledují křivku mého boku a najdou cestu ke sponce na té jemné podprsence, kterou jsem si nasadila ve spěchu, abych našla tohle, našla tebe…

„Vezmi si to,“ vzlykám, „vezmi si to.“

Sundáš ji, odhodíš na podlahu a přitiskneš rty k mým ramenům, jazykem sleduješ linii mého krku. Tvé ruce pomalu putují dopředu, teplo rozšiřuje tekutého tygra dále. Otočím se a přitisknu každý centimetr svého zmrzlého těla k tvé horké kůži, vychutnávám si dvojí teplotu své kůže. Cítím se… exotermická i endotermická. Had a tygr. Plazím se a vrním.

Všechno zase zčerná.

…

„Hmm…“ zamumlám tiše a plazím se v těsné krabici. Vracím se do reality, tygr se vypařuje a tlumeně osvětlená zpovědnice mi zakaluje zrak.

Zvuk těžkého dýchání se mi dostává do uší, zatímco truchlím nad hrdou šelmou, která se pomalu stahuje z mých žil.

„Otče…“ zašeptám.

Napjatá odpověď přichází o chvíli později.

„Ještě něco, dítě?“

Pohnu se a chvíli zírám do vzduchu. Tvrdé dřevěné obložení a katolické ozdoby se mi vtisknou do zad.

[ratings]