Vždy je to stejné

Záře se začíná znovu šířit. Tygr zívá.

….

Roztávám. Celé moje tělo se plazí a svíjí na podlaze, jak se snaží uchopit tvoje ruce. Potřebuji to cítit, Bože, potřebuji to cítit… Je tak těžké něco cítit. Moje boky se tak silně tlačí proti tvým, že mám pocit, jako bych se mohla zlomit.

„Prosím…“

Cítím to… moje kůže se osvobozuje… když tvé ruce tlačí proti mým stehnům, tygr přechází sem a tam. Nějak mi připomíná nerovnost a já se potácím, abych ti sundala košili. Konečně je ta žhavá kůže pod mými dlaněmi a já se na chvíli zastavím, než stáhnu zbytek tvého oblečení na podlahu. Chci vlastnit celou tvou kůži. Dělám to pomalu, rozprostírám tygra svými prsty do každé tvé póry.

Z tvých rtů se ozývá hrdelní zvuk a vidím, jak ti za očima hoří tekutina. Potěšená se k tobě přitisknu ještě silněji a sleduji, jak plameny blikají a rostou.

„Vezmi si mě,“ zašeptám, „tlač… zlom mě, prosím…“

Čekám a ty vyhovíš. Moje myšlenky už nejsou moje. Možná to ovládá tygr, nebo možná had… Pohybuješ se hluboko, zatímco já vdechuji jed, který mi dodáváš. Prohýbám záda a snažím se přijmout víc, ale moje vlasy se okamžitě zamotají mezi tvé prsty a moje hlava je přitlačena k zemi. Zavrčím a zkusím to znovu, ale znovu jsem odražena, když tvé zuby najdou můj krk a zavřou se. Kňučím, když mi do očí vhrknou slzy, a pláču, abys přestal. Jemný polibek zakryje kousnutí jako omluva. Zvedám boky, pomalu, zkoumám, čekám, jestli budu odražena zpět na zem. Sténám s plností a prosím o víc.

A pak zase nemůžu dýchat.

Vzduch mi uvízne v plicích a lapám po dechu. Snažím se s tím bojovat, nechci odejít… Zakrývám si obličej tvým krkem, šeptám, abys mě zlomil, a ovíjím se kolem tebe. Víc… prosím… Začínám se dusit, ale není tam žádný vzduch… Divoce se pohybuji a snažím se cítit co nejvíc, než odejdeš, než odejdu…

….

Znovu lapám po dechu. Obklopují mě známé znepokojivé obložené stěny, malé stěny se zdají být čím dál tím blíž. Z druhé strany zástěny není slyšet žádný zvuk. Čekám, možná přemýšlí o všem, co jsem mu řekla? Napínám uši, abych slyšela otcovo dýchání, zatímco sama lapám po dechu. Uplyne minuta, dvě, tři… Ztuhnu a doufám, že se mu nic nestalo.

Pak ucítím chlad. Ne tekutého tygra, ale hada… Podívám se dolů a vidím sladkou teplou tekutinu, která sotva prosakuje skrz přepážku zpovědnice. Moje prsty na nohou jsou pokryté sytě červenou špínou. Vzdychám.

Myslela jsem, že tentokrát to bude jiné.

[ratings]