Pro většinu lidí je začátek nového semestru jako začátek nového života. Šance začít znovu, lépe se rozhodovat a možná se naučit být lepším člověkem.
Ale ty jsi na takové myšlení nikdy moc nebyl.
Ne, po většinu své vzdělávací kariéry jsi se protloukal životem a dělal jen to nejnutnější, až ti dokonce i takové základní věci jako zdravý rozum a slušnost přišly na mysl jen zřídka. Koneckonců, když se můžeš chovat jako naprostý pitomec a přesto se prosadit, proč se obtěžovat se změnou?
To bylo samozřejmě předtím, než jsi potkal ji.
Byl první den výuky, a když jsi líně seděl vzadu ve spartánské univerzitní učebně, zíral jsi na své spolužáky a snažil se ze všech sil potlačit pohrdavý úšklebek. Tolik z nich už sedělo tiše a v pozoru, soustředění jako vojáci, přestože učitelka nebyla nikde vidět. Zavrtěl jsi hlavou, protože jsi věděl, že bez ohledu na jejich snahu je pravděpodobné, že jejich známky nakonec nebudou o moc jiné než ty tvoje. Málokdy tomu tak bylo.
Dokonce i když se z chodby ozýval zvuk klapajících podpatků na dlaždicích a mnozí z ostatních studentů se dívali ke dveřím, sotva jsi tomu věnoval pozornost. Každý učitel, na kterého jsi narazil, byl stejný – stačilo přijít na to, jak na ně a mohl jsi pokračovat dál jako vždycky.
Pak vešla ona. A i ty jsi zjistil, že na ni musíš upřeně zírat.
Byla vysoká – postavou skoro amazonka, zvlášť s černými lakovanými podpatky, které měla na nohou. Vlastně celé její oblečení bylo černé – dlouhé přiléhavé šaty, které začínaly u límce a svažovaly se těsně pod kolena, kožený pásek Obi kolem pasu a černé kožené rukavice po lokty. Dlouhé rudé vlasy měla svázané do culíku a rudé rty sevřené ve vážném výrazu.
Za celá léta svého působení na akademické půdě jsi ještě nikdy nenarazil na učitelku, která by vypadala jako ona. Jistě, viděl jsi spoustu pohledných a víc než pár takových, které vypadaly spíš jako supermodelky než jako univerzitní instruktorky, ale ona byla něco úplně jiného. Díky svému oblečení vypadala spíš jako prvotřídní domina než jako učitelka, a i když to mělo být varování, rozhodl ses to ignorovat. Koneckonců, pořád to byla učitelka a ty jsi nikdy nebyl z těch, kteří by se podřizovali své domnělé autoritě.
Přesto bys lhal, kdybys tvrdil, že ti při pohledu na ni trochu nestoupl. Na jejím vzhledu, klidu a hlavně oblečení bylo prostě něco, co tě víc než jen trochu hřálo u límce. Ať už byla kdokoli, rozhodně byla typem, který vzbuzoval pozornost, ať už jste si to chtěli připustit, nebo ne.
„Dobré ráno,” začala, pohled jí padl na shromážděné studenty a její přízvuk – australský? zněl tak, aby ho všichni slyšeli. „Předchozí instruktor tohoto kurzu musel nečekaně opustit pozici. Jmenuji se slečna Scarletová a očekávám, že mě tak budete během našeho společného času oslovovat. Je to jasné?”
Téměř okamžitě všichni ostatní studenti v místnosti odpověděli hlasitým „Ano, slečno Scarletová”, což znělo podobně jako když skupina dětí na základní škole zdraví na začátku dne svou učitelku. Zavrtěl jsi hlavou nad naprostou absurditou toho všeho – v žádném případě bys ji tak prostě nikdy neoslovil.
Na druhou stranu ti to poskytlo perfektní příležitost k prvnímu vtípku.
„Zrovna jsi dohrála hru „Stopa”, že?”
Na tvou poznámku neodpověděl jediný úsměv ani pousmání, a když ses rozhlédl po moři prázdných tváří, znovu ses podíval na slečnu Scarlet, jejíž výraz se nezměnil, ale její pohled se upíral výhradně na tebe. „Jestli nemáš nic, co by stálo za to říct, doporučovala bych ti držet jazyk za zuby.”
Její poznámka vyvolá u tvých spolužáků několik úsměvů a ty se sesuneš zpátky na své místo. Ani ne tak z rozpaků, jako spíš ze vzteku. Jak se opovažuje tohle říkat? Ostatní učitelé by přinejmenším vykulili oči nebo se trochu zasmáli, než by ti vynadali. Tohle by rozhodně neudělala.
Nepomohlo ani to, že bez ohledu na to, jak rychle tě sejmula, něco v jejím tónu a reakci jen umocnilo rostoucí pocit v kalhotách. Bylo to zvláštní a nedokázal bys to vysvětlit, ani kdyby ses snažil, ale nějak tě ta strohá odpověď slečny Scarlet vzrušovala ještě víc než její vzhled.
„Začneme se základy.” Slečna Scarletová se otočí čelem k bílé tabuli, vezme do ruky oděné kůží černý fix a začne si zapisovat několik základních vzorců. Sleduješ, jak si spolužáci dělají poznámky, a přestože si jich pár také uděláš, tvoje mysl se soustředí na vymýšlení dalšího komentáře. Bez ohledu na to, jak vyrovnaně působí, v hloubi duše víš, že ji dokážeš vyvést z míry. A jakmile se ti to podaří, máš jasno.
Bohužel ti nedává moc možností, s čím pracovat. Zůstává soustředěná jako vždy a ty do jisté míry také, i když ne na lekci. Spíše se zdá, že tvé oči jsou upřeny na samotnou slečnu Scarletovou. Šaty, které má na sobě, skutečně zdůrazňují její tělo a ty se přistihneš, že si prohlížíš její zadek, křivky a několikrát, když se otočí ke sklu, i prsa. Je to víc než dost na to, aby tě to vyvedlo z míry, ale snažíš se vrátit do správných kolejí.
Čas plyne a ty nic nenacházíš. Žádný začátek, žádný prostředek, kterým bys mohl pronést další rychlou poznámku nebo vtip. Slečna Scarletová pokračuje ve výuce a tvoji spolužáci si dál zapisují poznámky. Upřímně řečeno, vadí ti to víc, než bys chtěl přiznat, ale ještě jsi neskončil. Víš, že se ti naskytne příležitost. Dříve nebo později.
A pak, nedlouho před koncem vyučování, se tak stane.
Uprostřed psaní dalšího vzorce na tabuli se jí vysmekne fixa z prstů v rukavici a spadne na zem. Beze slova se opatrně sehne, aby ji zvedla, a přestože její poměrně půvabný zadeček stále zakrývají šaty, samotný fakt, že je alespoň trochu ve vzduchu, je víc než dostatečný k tomu, abys to zahrál do autu.
Je to základní, možná ještě dětinštější než tvůj původní vtípek, ale nic jiného nemáš.
Ticho ve třídě na nejkratší okamžik naruší tvoje hvízdnutí, a jakmile se dostane k jejím uším, slečna Scarletová vstane, otočí se na podpatku a zadívá se přímo na tebe.
Pokud jsi čekal, že se její výraz konečně změní, že se v jejím brnění objeví trhlina, šeredně ses pletl. Jestli něco, tak vypadá ještě vyrovnaněji než kdy dřív, ale její oči do tebe prakticky propalují díru a ty se poprvé, co si pamatuješ, skutečně zarazíš.
„Ty,” řekne přísně, její přízvuk ztěžkne tlumeným hněvem a ukáže na tebe prstem obepínajícím kůži. „Po skončení hodiny zůstaň sedět. Musíme si trochu popovídat.”
Na kratičký okamžik téměř vyvalíš oči. Kdo ještě nutí studenty, aby zůstávali po vyučování na univerzitě? Přesto se držíš zpátky a říkáš si, že ji pobavíš. Možná pak dokonce najdeš další příležitost.
To a také ta oplzlá část tvé mysli přemýšlí o dalších věcech, které bys s ní rád dělal po vyučování, ale snažíš se ty myšlenky ignorovat.
Zdá se, že spolužáci tvé názory nesdílejí, několik z nich ti dokonce věnuje šokovaný výraz, skoro jako by čekali, že až bude po všem, odvlečou tě na šibenici. Přesto si jich nevšímáš. Co nejhoršího ti může udělat, přísně ti domluvit?
Kdybys jen věděl…
Asi o deset minut později vyučování skutečně skončí, a vzhledem k tomu, že do další hodiny zbývá několik hodin, rozhodneš se zůstat a podívat se, co si slečna Scarletová připravila. Zůstaneš sedět, zatímco ostatní odcházejí, a jakmile je třída kromě tebe a jí prázdná, přistoupí ke dveřím a k tvému překvapení je zavře a zamkne, než se na tebe podívá.
„Takže,” začne a její výraz se ani jednou nezlomí, „zdá se, že my dva máme trochu problém.”
Pokusíš se usmát, vymyslet nějaký komentář, ale nějak ti to ztráta publika i fakt, že se nad tebou prakticky tyčí, překvapivě ztěžuje. Vlastně se ti úplně nedostává slov a slečna Scarlet si toho všimne.
„Co se děje, ta tvoje pusa už nefunguje? Fajn, možná to znamená, že ti budou fungovat uši.”
Přistoupí ke svému stolu, otevře horní zásuvku a k tvému šoku z ní vytáhne černý kožený jezdecký bičík. „Tak tedy, takové komentáře ve své třídě nestrpím, natož abych dovolila posměšné pískání. Teď vstaň.”
Chvíli nehneš ani brvou, ale pak plácne špičkou biče o ruku v rukavici a ty se okamžitě postavíš do pozoru – stejně jako tvůj penis. I když je pod kalhotami schovaný, pořád cítíš, jak ti tam dole staví stan, a doufáš, že si toho slečna Scarletová nevšimne. Na druhou stranu část tebe doufá, že si toho všimne, a tyhle rozporuplné myšlenky ti plní hlavu i ve chvíli, kdy k tobě přistoupí čelem.
I když stojíš, zjišťuješ, že se nad tebou stále tyčí, a není to jen kvůli jejím podpatkům. Samotná přítomnost slečny Scarletové, její aura, tě nějak nutí vnímat ji o polovinu vyšší než ty. Sotva stihneš zareagovat, když tě její kůží oděná ruka chytí za límec košile a táhne tě k tabuli.
„Dnes nemám žádné další hodiny, takže pokud jde o mě, můžeme tu zůstat celý den, dokud nebudu mít pocit, že ses poučil. Vezmi si fixu. Hned.”
Uděláš, co ti přikáže, zcela a naprosto zaskočen touto obrovskou změnou dynamiky. Nikdy předtím jsi nic takového neudělal, submisivně jsi neplnil rozkazy nikomu, zejména ne učitelce, a přesto nedokážeš najít prostředky, jak se tomu postavit a bránit. Tvůj svět se převrátil, a to je teprve začátek.
„Budeš psát ‘budu se ve třídě chovat slušně’, dokud ti neřeknu, abys přestal. Je to jasné?”
Díváš se na ni s vytřeštěnýma očima a skoro nemůžeš uvěřit, že to řekla. I pod rostoucím pocitem podřízenosti, který cítíš, stejně jako pod rostoucí touhou v kalhotách z toho, že jsi tak blízko tak nádherné ženě bez ohledu na její postavení, jsi víc než přesvědčený, že si s tebou zahrává.
„To myslíte vážně?” Nakonec se ti podaří vyhrknout, ale výraz ve tváři slečny Scarlet ti napovídá, že rozhodně ano. Ale místo toho, aby reagovala slovy, činí tak činy. Činy, které bys nikdy nečekal, i když malá část tvého já si skoro přála, aby k nim došlo.
Její kůží oděná ruka uchopí pás tvých kalhot a stáhne je dolů, čímž ti vezme i boxerky a tvůj vztyčený penis se uvolní, aby ho všichni viděli.
Tvář ti zrudne jako nikdy předtím a čiré rozpaky, které tě zaplavují, jsou víc než dostatečné, aby přehlušily jakýkoli tvůj přetrvávající postoj. Nikdy předtím jsi nebyl v takové situaci, a ať se snažíš sebevíc, nedaří se ti přijít na způsob, jak znovu získat nějakou oporu.
Ale snažíš se.
„Kdybyste chtěla, abych si sundal kalhoty, mohla jste se zeptat.”
Ačkoli se snažíš žertovat, je ti jasné, že tvá slova narážejí na hluché uši. Jakákoli žoviálnost, jakákoli šance, že svou učitelku shodíš, je dávno pryč. I když si to raději nechceš připustit, slečna Scarletová má zjevně situaci pod kontrolou, a tím pádem i tebe.
„Začni. Teď.”
povzdechem přiložíš fix k tabuli a začneš psát požadovanou větu. Skutečnost, že děláš něco tak dětinského, je ještě víc ponižující než to, že to děláš polonahý, zatímco vedle tebe stojí tvoje nádherná učitelka a dívá se na tebe. Ale nemůžeš s tím nic dělat.
Ve chvíli, kdy dokončíš první řádek, překvapeně ucítíš, jak se ruka slečny Scarletové v rukavičce jemně dotýká tvého vztyčeného penisu, a z úst ti unikne malé zasténání při nečekaném kontaktu chladné, hladké kůže na tvém údu. Málem upustíš fixu, ale podaří se ti ji udržet v ruce a z toho pocitu ti přeběhne mráz po zádech.
„Věřím v pozitivní posilování… Za každou správně napsanou řádku ti pohladím ptáka.”
Téměř okamžitě začínáš psát další řádek, i když se ti v hlavě mísí touha a několik přetrvávajících poznámek. I když bys nejraději nechal proklouznout jednu z těch posledních, víš, že je to nadmíru zbytečné. A tak píšeš dál, přidáš na tabuli další dva řádky a vyvoláš další dva pomalé, dráždivé tahy.
Po čtvrtém řádku se však něco změní. Možná cítíš, že situaci zvládáš lépe nebo že bez ohledu na to, jak se věci jeví, máš ještě šanci znovu získat převahu. A tak se drze rozhodneš větu trochu pozměnit.
Zatímco fix klouže po tabuli, přidáš k ní jen jedno slovo. Mezi slovy „bude” a „chovat se” se objeví slovo „ne” a ty se více než spokojeně usměješ.
Pak to ucítíš.
Ne dotek její ruky v rukavici, ale bodnutí bičíkem.
Přímo na tvém ztopořeném penisu.
Bolest je nesnesitelná a nečekaná a ty málem vykřikneš v agónii, než ti ruka slečny Scarlet zakryje ústa a výkřik potlačí. Pocit a vůně kůže bolest jen mírně vynahradí, zvlášť když přidá druhý pohlavek, který vyvolá další tlumený výkřik.
„Také věřím v bolest, když je to vhodné,” pokračuje slečna Scarletová, pustí tvá ústa a namíří bičíkem k chybně napsanému řádku. „Za každou chybu, ať už úmyslnou, nebo ne, dostaneš další pohlavek. Je to zjevně jediný způsob, jak se to naučíš.”
Zasténáš, naštvaný a v rozpacích a tak nějak víc než trochu tě to všechno vzrušuje, v hlavě máš zmatek. Ale pokračuješ v psaní dalších řádků a opět dáváš na tabuli ten správný, a ne další zpackaný pokus o humor.
Dalších pět o sobě dává vědět, stejně jako dalších pět úderů do tvého bolavého péra. Ty jsou o něco pomalejší, mnohem dráždivější, a i když to nevidíš, výraz slečny Scarlet se nepatrně změnil na mnohem zlejší než na začátku.
Když poslední z nich dokončí cestu od základny tvé erekce ke špičce, ruka ti sklouzne a zkomolí slovo „třída”. Ačkoli to nebylo tvým záměrem, zdá se, že své výhrůžky myslela smrtelně vážně, protože její bičík se znovu dotýká tvého údu a její rukavice se vrací na tvůj obličej, aby zadržela případný výkřik nebo pláč.
Bolest k tvému zděšení přetrvává a způsobí, že uděláš několik dalších chyb. I když jsou drobné, následují po nich ještě další údery, a přestože se je snažíš zadržet, cítíš, jak se ti v očích začínají tvořit slzy. Nikdy jsi nic podobného nezažil, dokonce ani v dětství, a tento nečekaný trest je téměř víc, než dokážeš unést.
„Pokračuj,” přikáže slečna Scarletová a jemně plácne do tabule. Při tom zvuku málem nadskočíš, ale rychle se zase pustíš do práce, přidáš na seznam tři dokonalé verze věty a přivoláš si další tři tahy její rukou oděnou v kůži.
Čas plyne, jak dlouho, to nedokážeš s jistotou říct, ale brzy je tabule téměř pokryta nápisem „Budu se ve třídě chovat slušně”, stejně jako je tvůj stále vztyčený penis pokrytý malými červenými stopami, které po sobě zanechává bičík slečny Scarlet. Stejně jako prekurz, který se dostal ze špičky a podél násady její rukou v rukavici.
Pomalu začneš znovu psát větu, a i když víš, že je to hloupost, malá část tvého já – ta část, která stále věří, že ještě nějak může vyhrát, tě nutí, abys to všechno záměrně zmastil. Podruhé se objeví slovo „Ne”, ale ještě než začneš psát slovo „V”, udeří tě bičík slečny Scarlet třikrát za sebou do penisu, což způsobí, že zavrávoráš bolestí a z očí se ti vážně vyhrnou slzy.
Tentokrát se tvůj pláč nepokouší udusit. Chce, abys křičel, řval, abys důkladně pocítil bolest. Na tvůj penis dopadnou další tři facky a ty se přes bolest snažíš dokončit větu, přidat pod ni poslední správnou a téměř úplně zaplnit tabuli.
I když ti po tváři stékají slzy, cítíš, jak ti ruka slečny Scarlet v rukavičce obepíná penis, hladí ho a mísí slast z toho krásného pocitu se stále přetrvávající bolestí z jejího obřadu. Všechno to dohromady rozbije všechno, čím jsi byl na začátku hodiny. Ten líný, uřvaný a upřímně odporný student už je dávno pryč a místo něj se z tebe stala blekotající polonahá troska, která se sotva drží na nohou kvůli bolesti, která tebou stále prochází.
„Hmm, to není špatné,” řekne slečna Scarletová a její tón je jen o něco méně přísný než předtím. „Několik chyb, to je jisté, ale zdá se, že ses poučil, že?”
Otočíš se, tvé uslzené oči pohlédnou na vznešenou krásku vedle tebe a přikývneš, než vyslovíš slova, o kterých sis myslel, že je nikdy nevyslovíš. „Ano, slečno Scarletová.”
Vyslovení těch slov, toho titulu, je posledním hřebíčkem do rakve tvého starého já, a přestože se její rudé rty semknou v úsměvu, který by ti měl ulevit, jediné, co kromě směsice bolesti a potěšení cítíš, je naprostá podřízenost vůči ní.
A ona to ví.
Slečna Scarlet beze slova odloží bičík a obtočí své kůží oděné ruce kolem tvého bolavého údu, jemně ho hladí odspodu nahoru a zase zpátky, zatímco ty tam stojíš a ten pocit je příliš silný na to, aby se dal vydržet. Po tom všem, čím si prošel, sotva víš, co máš dělat, říkat nebo si myslet, a tak neděláš ani jedno, ani druhé. Prostě tam jen stojíš a necháš ji, aby tě ovládla.
Sténáš, pocit chladné kůže jen stěží zmírňuje bolest při kontaktu s červenými stopami, které po sobě zanechala, ale je ti to jedno. Bolest, rozkoš, to všechno je v tvé mysli totéž, a jak její údery nabírají na rychlosti, přesně víš, co přijde.
„To je ono,” zašeptá, její tón je smyslný, ale zároveň velitelský, „udělej se jako hodný kluk…”
Když ta slova slyšíš, přetlačí tě to přes okraj a tvůj penis během několika vteřin exploduje, horké bílé proudy vystřelují dolů, jak tě ruce slečny Scarlet v rukavicích obratně hladí a směřují tvou dávku ke kalhotám a boxerkám omotaným kolem tvých kotníků. Nevnímáš to a ani tě to nezajímá, pocit dvou rukou oděných v kůži, které tě dojí, přebíjí všechny ostatní pocity a myšlenky.
Po několika vteřinách její tahy zpomalí a ona z tebe mistrovsky vysaje zbývající kapky, než tvůj penis pustí. „Tak co říkáme?”
Síla tě opouští z nohou a ty klesáš na kolena, klečíš v kaluži horkého spermatu, která ti plní kalhoty, a svěsíš před ní hlavu. „Děkuji, slečno Scarletová,” odpovíš a pak zasypáváš její ruce v rukavicích polibky naprosté a totální podřízenosti.
Nad tebou se usměje. „To je hodný chlapec. Teď si zase vyhrň ty své ušmudlané kalhoty a zmiz mi z očí.”
Postavíš se na třesoucí se nohy a oblékneš si boxerky a kalhoty potřísněné spermatem, přičemž se ti teprve teď do mysli vkrádá trapas, že s nimi budeš muset odejít ze třídy. Ale moc s tím nenaděláš a upřímně řečeno, máš pocit, že chce, abys v nich běžel pryč. Jako připomínku lekce, kterou jsi právě dostal.
Odemkne dveře a otevře je, ale než odejdeš, slečna Scarletová tě rukou v rukavici chytne za rozkrok potřísněný spermatem a šibalsky se usměje.
„Uvidíme se příští hodinu.”
A ty ji určitě uvidíš.
Musíš se toho hodně naučit.
(No Ratings Yet)
Loading...