Ona nereaguje.
„Vytlač to ven,“ zopakuji a přitisknu prsty pravé ruky na její zadek tak, aby jí obepínaly pochvu.
Chvíli zůstává nehybná, pak cítím, jak stiskne hýždě, o chvíli později jsou mé prsty pokryté mým vlastním ejakulátem, jak ho vytlačuje ze svého těla.
„Hodná holka,“ pochválím, vzdálím se a postavím se vedle ní, „brzy se pro tebe vrátím.“
Nepohne se, nenabídne ani slovo, sotva se ušklíbne, když jí prsty nasáklými spermatem vklouznu do vlasů a rozetřu zbytky svého vyvrcholení po pravé straně obličeje.
Když vycházím z místnosti, teprve když vykročím chladnou vlhkou chodbou, sundám si z hlavy propocenou kuklu. Jsem sotva v polovině chodby, když ke mně vykročí Jason Palmer v identické kombinéze.
„Zatracenej Palmer,“ odfrknu si a zavrtím hlavou, „jsi horlivý… asi se bude potřebovat trochu vzpamatovat.“
Rozhořčeně se kolem mě prosmýkne a zamíří do pokoje, ve kterém jsem nechal blondýnku, kterou mi dodal, přičemž plně sobecky využil podmínek dohody uzavřené před několika měsíci. Jeho odměnou dnes večer byl vždy příslib toho, co z ní zbyde, až s ní skončíme.
„Nenech je kurva čekat,“ slyším Franka houknout z pokoje, ke kterému se blížím.
Ohlédnu se na Jasona a hodím mu propocenou kuklu, kterou chytí a podívá se na ni s nevysloveným opovržením.
„To se ti bude hodit,“ podotknu mu se sardonickým úsměvem.
Zahnu za roh a vejdu do centra naší operace, Frank sedí v černém koženém křesle s vysokým opěradlem před sbírkou monitorů, které ukazují místnost, v níž je naše malá blondýnka držena, z mnoha úhlů. Včetně kamery, která teď míří na temeno její hlavy a rozcuchané vlasy.
„Čísla dobrá?“ ptám se kolegy.
„Třináct zasranejch tisíc,“ odvětí a otočí se na židli čelem ke mně, jako vždy mu na hruď padne všudypřítomná skvrna. Vypadá podezřele jako chilli omáčka, kdybych si měl tipnout, ta známá svíravě oranžově vypadající skvrna a fakt, že místnost páchne doner kebabem.
„Třináct?“ V duchu počítám matematiku našich předplatitelů živého vysílání, které právě běží s desetiminutovým zpožděním. To Frankovi umožňuje jeho, musím uznat, naprosté mistrovství se střihu a přepínání mezi kamerami. Poskytuje tak našim předplatitelům temného webu téměř zdánlivě nepřetržitý přenos.
„To je sto třicet tisíc… než si vyjednáme bonus,“ odpovím nakonec, „říká mi… Že si neúčtujeme dost … a že potřebujeme víc plánovaných akcí.“
„S plánováním souhlasím, ale vzhledem k povaze našich improvizovaných hlavních představitelek je to ošemetné.“ Zabručí a já ocením, že bod nabízí: „A cokoli nad deset a věř mi, že je odradíme… to jsou tržní síly.“
„Mohli bychom si najmout holky… ne příliš odlišné od toho, co jsme dělali dnes večer,“ kontruji.
„Nejsme žádný zasraný Hollywood,“ prohlásí se zjevným opovržením, ale moje mysl už vážně uvažuje o potenciálu, který on zjevně nevidí.
„Ne… ale byla to zasraná hvězda,“ opáčím, když se podívám na záběry z přenosu, který se přenáší k předplatitelům. Jsem svědkem detailního záběru na platinovou blondýnku, která se trápí, když se jí udělám hluboko do zadku.
„No jo… málem jsi nám zapomněl dát ten money shot, ty podělanej zmrde.“ Zasměje se.
„Nechal jsem se unést okamžikem. Budeme vysílat Jasonovo cameo?“
„Ani náhodou….Je to brutální amatér… Máš chuť se vsadit, jak dlouho bude trvat, než tu ubohou zasranou děvku uškrtí?“
O dvanáct minut později mi Frank vrazí do dlaně dvacetilibrovou bankovku, zatímco přes monitory sledujeme, jak se ruce Jasona Palmerse pevně ovíjejí kolem hrdla platinové blondýnky. Jak ji šuká na dvojité matraci položené na podlaze v rohu místnosti, zatímco se chodbou ozývá její tlumené kňučení a prosby.
**********
Jak tam tak stojí, kroutí hlavou.
Svíjejíc se fyzickou bolestí, která jí bezděky zmítá štíhlým tělem, nevěřícně kroutí hlavou, když zpracovává slova, která jsem jí právě chladně sdělil.
„To si děláš prdel, že jo?“ Podívá se na monitor, který stojí za Frankem a mnou.
Na štíhlém zlomeném těle jí visí dlouhé tmavě šedé, odporně velké tričko, jehož lem se potkává se špinavými a roztrhanými bílými síťovanými kalhotami a bílými koženými botami, které jí za posledních pár hodin trvale přilnuly ke štíhlým nohám.
„Sedmdesát pět tisíc liber,“ zopakuji částku, kterou jsem jí uvedl jen několik vteřin předtím.
„Ty jsi… ty jsi kurva blázen,“ nabídne mi tónem, který naznačuje, že se stále snaží uvěřit tomu, co jí bylo řečeno.
„Tohle bude stačit jako záloha,“ opáčím, když na zadním sedadle taxíku listuju pěti tisíci librami, které jí původně vyplatil Jason. Poplatek určený za to, že se mu bude prostituovat, což vedlo k blafování, díky němuž ochotně vyhověla a stala se naší nejnovější malou internetovou hvězdičkou.
Zatímco si rukama prohrábla své odporně rozcuchané platinové blond vlasy, dál kroutila hlavou.
„Přímý přenos probíhá přes velmi zabezpečený šifrovaný kanál… je nepravděpodobné, že by v důsledku tvého… úsilí došlo k nějakému škodlivému odhalení,“ opakuji, “… ale předpokládám, že tištěné kopie doručené správným osobám by mohly být nákladné.“
„Kde… kde mám, kurva, sehnat sedmdesát tisíc liber, abych vám je předal?“ povídá Ari, jak tam stojí, a do jejího tónu se vkrádá vzdorovitost.
Teď si uvědomuji, že opravdu plně chápe a uvědomuje si duplicitní důsledky. V důsledku čehož si uvědomuji, že je čas jí názorně ukázat, jak moc jsem si vědom toho, kdo přesně je, a jejích širších poměrů.
„Špinavá nahrávka o šukání majitele jednoho z nejvýznamnějších malých nočních podniků ve městě by nemusela příliš poškodit pověst, Barbie…“ Sdělím jí, když k ní přistoupím, „….možná by to dokonce mohlo zlepšit tvou pověst.“
Očima přejíždím po modřinách, které obepínají její štíhlý krk těsně nad výstřihem trička, po tlakových bodech, které jí zůstaly od prstů Palmerse. Následky takové brutality jsem už jednou viděl. Hlavou mi probleskne vzpomínka na tu zlomenou a poníženou mladou dívku, kterou před několika měsíci opustil a nechal nám.
Nemusím si představovat, jakou míru brutality ta atraktivní blondýnka zažila, s Frankem jsme byli svědky jejího posledního utrpení prostřednictvím pokojových kamer. Ty záběry mě dokonce dokážou trochu pronásledovat.
Nevyslovené prosby ze zarudlých očí, které na mě hledí přes platinově blond ofinu, naznačují, že jsem se trefil do černého. Když natáhnu ruku a hřbetem prstů pravé ruky ji pohladím po boku pravé tváře potřísněné slzami. Jakékoli známky po tmavém make-upu, který měla na sobě při příjezdu, se ztratily a nahradila je zarudlá skvrnitá pleť a křiklavé barevné šmouhy.
„Mýlíš se, jestli si myslíš, že mám… pětasedmdesát… sedmdesát tisíc…“ opraví se „… tolik z klubu nevytáhnu… není… není tak zámožný.“
„Srdce mi krvácí…“ Odvětím posměšně, Málo se starám o to, jak si obstará finanče, které požaduji, „…co teprve Manciniho pokladna, ta musí být hluboká.“
Ari Walkerová-Smithová přede mnou mlčí, přemýšlí a zjišťuje, v jaké situaci se teď nachází. A stejně tak chápe, že o ní a jejích vazbách na nedávno jmenovanou hlavu jedné z nejznámějších rodin ve městě vím mnohem víc. Popravdě řečeno si uvědomuji, že si zahrávám s ohněm. Možná rizika by mě, Franka a naši špinavou operaci přivedly do centra pozornosti, což by nebylo příznivé. A když se na to přijde, ani by to neskončilo dobře.
„Tvůj snoubenec by jistě neměl příliš velkou radost, kdyby zjistil tvou zradu,“ prohlásím chladně, když se zajíkavě a váhavě nadechne a okamžitě si uvědomí míru mé hrozby.
„Ty… ty bys kurva ne… ne ty… on by tě našel… on by tě kurva zničil… nemáš ani ponětí, co by …co by udělal…“ prosí Ari šíleným tónem.
„Jsem cholerik,“ odpovím nevzrušeně.
Nespouštím z ní oči a sleduju, jak jí po tváři stéká osamělá slza. Slza, která mi okamžitě naznačuje, že se nebojí žádných větších následků, než je pověst jejího lehce vyšinutého snoubence a násilná povaha organizace, o níž vím, že jí šéfuje. Žil jsem a pracoval ve Městě dost dlouho na to, abych věděl, že kde je to možné, se jménem Mancini se nejedná, natož abyste si dělali nepřátele. Ať už jste kdokoli.
„Nejdřív by zničil tebe…“ Krutě ji popíchnu: „…proto nemám obavy, že mi zaplatíš, co chci.“
Hlava se jí tiše zavrtí, jak se kolem ní zhroutí krutá realita její situace. Stejně jako přišlo uvědomění pro mnoho jiných, kteří stáli na stejném místě. Tíha sterilně chladného finančního očekávání ji křižuje pod duševními mukami, které už teď snáší stejně jako ostatní před ní, včetně Jasona Palmera
Požadavek vznesený proto, aby byly špinavé brutální scény uchráněny před odhalením. Vydírání za účelem koupě mlčení není neobvyklým pojmem, takové daňové vydírání není vzácné jako zvýšení zisků, které předplatitelé Dark Webu generují prostřednictvím živého vysílání, pro které nevědomky vystupují. Cena za předtáčení vystoupení Ari Walkerové-Smithsové je rozdílná a byla nadsazena v souladu s bohatstvím jejího snoubence.
Dnešní večer už nám vydělal mnohem víc, než jsme si dokázali představit, ale tyto zisky lze ještě zdravě navýšit o cenu její anonymity. Jen málokdy se podaří využít tak vysokou páku, jakou byla žádost o krásnou blondýnku. Jediná moje zdrženlivost spočívá v tom, že Frank a já po ní možná nebudeme chtít dost, vzhledem k nepředstavitelnému nelegálnímu bohatství, ke kterému má jistě přístup.
„Nemůžu… nemůžu se jen tak dostat k…“ pronese a v hlavě už se jí honí řešení její svízelné situace. „On… on se to dozví.“
Nakloním jí hlavu a cítím, jak se chvěje.
„To není můj problém… Jsem si jistý, že dokážeš být vynalézavá… řešení se vždycky najde,“ přes rty mi přelétne temný úsměv, „…sečteno a podtrženo… jsi dobrá šukačka a nemyslím si, že bys za to stála… ale stačí, když se v nejhorším případě čtrnáctkrát kurvíš prostřednictvím svého klubu.“
„Jdi do prdele,“ Ari na mě zlomyslně vychrlí svá slova.
„Zdálo se, že se ti to líbilo… možná se můžeme dohodnout… na pokračování.“ Navrhnu, zatímco v duchu zvažuju potenciál, o kterém jsme se s Frankem předtím mezi sebou zmínili.
Zezadu slyším, jak se Frank hluboce pochechtává, když prochází zachycené snímky její kapitulace a zároveň poslouchá výměnu názorů, která se odehrává. Výměnu, která bude pro něj jako pro mého tichého partnera přínosná. Záměrně přitom podráždí zvukové a obrazové záznamy z počátku večera na obrazovek, stiskne play na crescendu jejího prvního dosaženého vyvrcholení, když je připoutaná ke sloupu a přitisknutá k němu bzučící hůlkou.
„Je v tobě temnota, Barbie… že ano?“
Její hlava se skloní jen na zlomek vteřiny, než na mě pohlédne se spodním rtem skousnutým mezi zuby, jako by se pravdivost jakékoli odpovědi nemohla odvážit vyslovit při odmítnutí souhlasu s mými pocity.
„Dokážu si jen představit, co tě přivedlo na takovou cestu,“ pokračuju, když se její oči stahují k monitorům a ona mlčky pozoruje svůj vlastní výkon.
„Bez komentáře,“ prohlásí pak tiše.
Moje letmá poznámka ohledně jejího podání k opakovanému vystoupení nebyla ničím jiným než tím. Už jen počet návštěv na hlavní webové stránce stojí za ospravedlnění návrhu, že oceňuji, že v této věci neuvažuji jasně, že nechávám její podmanivou auru a její podání, aby mi zatemnily úsudek. Přímé přenosy nabíraly na obrátkách díky neustále se zvyšujícímu počtu odběrů, do jisté míry bylo téma nepodstatné.
Když se sám podívám na monitory, znovu zhodnotím zjevný rozdíl v návštěvnosti dnešního vysílání. Ariho vystoupení bylo naplánováno na několik dní dopředu, aby se událost mohla rozkřiknout. Předplatitelé byli informováni více než týden předem, na rozdíl od hodin, jak tomu bylo v případě improvizovaného charakteru uspěchaných kapitulací většiny našich vysílání. Požadovaný model byl dost jednoduchý, ale přitáhnout příliš mnoho pozornosti a odchýlit se od toho, co jsme zavedli, by mohlo představovat značné riziko a přitáhnout příliš mnoho nechtěné pozornosti k brutální realitě.
Malá blonďatá majitelka klubu už zažila svou chvíli v záři reflektorů, dokonce i zopakovat a duplikovat takový okamžik s ní by bylo škodlivé bez ohledu na to, jak přitažlivou fyzickou perspektivu představovala. Příští týden, zítra, až příště vyjedu taxíkem, bude dost příležitostí najít náhradu za tu štíhlou blondýnku, která stojí přede mnou. Čerstvý esteticky příjemný objekt mezi detritem společnosti nebyl nikdy daleko od toho, aby si při křižování ulicemi města zavolal nevinně vyhlížející taxík.
Za posledních osmnáct měsíců se uskutečnilo pouze jedno opakované představení v útrobách bývalé průmyslové budovy, z níž jsme si s Frankem udělali základnu. Budovy pořízené za mizernou částku, technicky prohlášené za opuštěnou, ale dostatečně anonymní na to, aby se stala více než vhodným místem. Už tehdy byla opětovná návštěva zrzavé coury učitelky tak trochu vedlejší podívanou, kterou nakonec obstarala její nejlepší kamarádka.
Při pohledu na blonďatou majitelku klubu, která stojí přede mnou, si začínám uvědomovat, že je to ona, kdo řídí mé myšlenkové pochody. Jsem hypnotizován, uchvácen jejím fyzickým zjevem i tělesností, kterou v sobě skrývá. Do jisté míry dobrovolně snáší hodiny, které uplynuly od jejího vstupu do Taxíku. Teprve teď si stále kladu otázku, zda jsem se vůbec přiblížil k tomu, abych skutečně překonal její hranice, abych ji zlomil ve srovnání s tím, jak snadno se zlomili ostatní, jak chabě se nechali strhnout.
„Přijmeme splátky…“ Nabízím, přerušujíc svůj myšlenkový pochod zdvojením očekávané ceny její dvojsmyslnosti „… řekněme sedm dní odkladu před první platbou.“
Přistoupím k ní a ona fyzicky zavrávorá, když si ji přitáhnu k sobě, mé ruce padnou na její, jak mi vzdorovitě hledí do očí. Jednám rychle, sotva si všimne, jak jí z levé ruky sundávám platinový prsten s diamanty.
„Říkejme tomu bezpečnostní pouto,“ prohlásím a držím prsten mezi palcem a ukazováčkem, zatímco přemýšlím o jeho skutečné hodnotě.
„Ne… ne… ne….“ Ari prosí: „Prosím… to nemůžeš… On…. Nemůžeš, ty kurva nemůžeš.“
Poprvé vidím v jejích bleděmodrých očích opravdový strach, strach zrozený z toho nejjednoduššího činu. Strach ne z toho, co jsem udělal, ale z následků a důsledků. Okamžitě se plně doceňuji a jejího snoubence znám pouze ale vyprávění městských legend, které obklopují jeho pověst.
„V tom případě vím, že za to zaplatíš,“ ušklíbnu se.
Mračení, které jí přejde přes tvář, zkreslí její dokonalé rysy, pokusí se vyrazit vpřed a popadnout prsten. S lehkostí se jí vyhnu, když klopýtne a těžce dopadne na kolena oděná síťovinou. Její zlomené tělo se sesune na ruce a kolena uprostřed místnosti.
„Už jsme skončili, Franku? Myslím, že je čas posadit Barbie zpátky do taxíku… to nejmenší, co můžeme nabídnout, je odvoz domů zdarma.“
„Mám všechno, co potřebuju… chybí mi jenom fotka z výslechu,“ odpoví Frank a zvedne se ze židle usazené před kombinací notebooků a monitorů, které trůní na široké ploše repasovaných pracovních stolů. Dál ho sleduju, jak z nepořádku pracovního stolu posetého stejnou měrou vybavením a odpadky z fastfoodu vytrhává polaroidový fotoaparát.
„Usměješ se na mě, blondýnko?“ zeptá se, když se nad ní postaví.
V okamžiku, kdy k němu zvedne hlavu, Frank nepromarní ani vteřinu, protože blesk fotoaparátu krátce osvítí místnost, než fotoaparát vychrlí čtvereček fotografického papíru, který pomalu začne vyvolávat obraz. Dnes již tradiční polaroidová fotografie je archaickou zvláštností vzhledem k jinak silně digitálnímu zařízení, které Frank obsluhuje svými mastnými zaťatými prsty.
„Další hezká tvářička na zeď,“ prohlásím ani k ní, ani k Frankovi, když se skloním, chytím platinovou blondýnku za temeno pravé ruky a bez okolků ji vytáhnu zpátky do výšky.
Když Ari vyvedu z místnosti, klopýtá na slabých nohách, zatímco jí oči těkají k sedmnácti dalším polaroidům nalepeným na zdi. Sedmnáct tváří, které vyprávějí sedmnáct různých příběhů.
„N… Nisha,“ cítím, jak se odhodlaně vyvléká z mého sevření. „Nisha… proboha.“
Její pravá ruka chňapne po polaroidu tmavovlasé indické dívky, v mysli se mi okamžitě objeví vzpomínka na její vlastní zvláštní sklepní představení.
„Znáš Knockdowna,“ zeptám se a vytrhnu jí polaroid ze štíhlých prstů.
„Co jsi to…“ vzdorná rozhodnost znovu ovládne její osobu, „kde je….. Co jsi s ní udělal?“
Otočí se čelem ke mně, když pevněji sevřu horní část Ariiny štíhlé pravé paže a podívám se jí do bleděmodrých očí, které na mě upře.
„Zvláštní věc…,“ odvětím sarkasticky, „…málokdo s ní udržuje kontakt… ty bys raději měla.“
Pevně se kolem mě sevře
Vyčerpaný těžký dech jí dopadá na tvář, když se jí dívám do očí, jak se na mě dívá, a cítím, jak se z ní vsakuje hluboko do mého rozkroku.
Okna taxíku se silně zamlžují kondenzací, která se vytvořila v důsledku tělesného tepla vznikajícího v klaustrofobickém prostoru zadního sedadla taxíku.
Cítím, jak se pokouší zvednout své tělo z mého, a mé ruce opouštějí její ňadra a propíchnuté bradavky, s nimiž jsem si drsně pohrával, když jsme si před chvílí vysloužili vzájemné vyvrcholení. Mé ruce dopadají na její boky, když ji drsně stahuji zpět dolů a naposledy ji nabodávám na svou vztyčenou délku, což je prostý drsný akt, který ji naposledy přiměje k úšklebku.
„Prsten,“ zašeptá skřípavě a těžce vyčerpaně oddechuje.
„Ani ho u sebe nemám,“ odpovím se sardonickým úšklebkem.
„Jsi piča,“ jsou zlomyslná slabě pronesená slova, která jí dnes večer projdou kolem úst podruhé.
„A ty máš vynikající kundu.“ Odpovídám a mačkám svou vztyčenou délku, která se zabodává do jejího dokonalého těla, a vytlačuju do ní poslední zbytky svého ejakulátu. Jediná věc, kterou si zasloužila za používání svého těla, šukačka, které se vzdala v očekávání, že si zaslouží zpět zásnubní prsten, který jsem jí vzal jako záruku.
O pět minut později, když ventilátor topení mercedesu usilovně pracuje na odstranění kondenzátu z čelního skla, sleduji, jak klopýtá přes rozlehlou štěrkovou příjezdovou cestu k impozantnímu pozemku. Sotva se jí podaří fyzicky položit jednu nohu v botách před druhou, zakopne a míří po schodech ke vchodovým dveřím do domu. Korzet se jí znovu přimkne k horní části těla, zatímco v pravé ruce svírá bundu a přes levé rameno má přehozenou tašku.
Zařadím zpátečku, zacouvám a otočím se a slyším, jak pod pneumatikami křupe břidlicový kámen, když se rozjíždím. Jedu po impozantní délce příjezdové cesty a všímám si světelných trhlin na obzoru, jak oblohu začíná osvětlovat záře na začátku nového dne.
Sáhnu si do zadní kapsy, když se zvedám ze sedadla, a tělo mě bolí z vlastní fyzické námahy, když nacházím a vytahuji osamělý šperk.
Otočím prstenem a zachytím slabý třpyt druhého nejkrásnějšího předmětu, který jsem dnes večer pořídil.