Carrieno vodní dobrodružství 03

Ivey se snažila co nejlépe vstřebat tuto novou informaci. Myslela si, že Carrie zná dost dobře na to, aby mohla říct, že by nikdy nic takového nezkusila, ale každý má svá tajemství a Ivey byla otevřená žena. „Proč jsi tady u bazénu?“ zeptala se Ivey. „No, dnes jsme se rozhodly vyzkoušet vodní bondáž, abychom trochu posunuly Carrieiny hranice,“ vložila se do toho Brenda. „Vlastně je skvělé, že jsi tady. Další pár rukou na pomoc by byl ideální.“ Carrie při Brendině větě znovu ztuhla. To, že ji Ivey objevila svázanou provazy, bylo dost špatné. Zapojit ji do toho znamenalo posunout věci …

Carrieno vodní dobrodružství 02

Brenda odhodila medicinbal stranou a rukou na chvíli uklidnila Carrieiny břišní svaly, než nakonec vypnula masážní přístroj, rozvázala jí kotníky a pomohla Carrie zpět do sedu. Carrie Underwood vypadala jako úplná troska. Celý obličej měla pokrytý vlastní slinou. Hustou, lepkavou slinou, která jí nepříjemně ulpěla na obličeji. Oči měla červené od slzení a stále ještě trochu těžce dýchala, zatímco se zotavovala z tréninku s medicinbalem. „Skvělá práce, Carrie,“ řekla Brenda, když se posadila vedle Carrie na lavičku. „Tvoje síla v jádru ti hodně pomůže, až tě příště dostaneme na vzdušné šátky.“ Brenda sáhla za Carrieinu hlavu a rozvázala jí zápěstí. …

Carrieno vodní dobrodružství 01

Carrie byla plná nervózní energie, která ji nutila chodit po kuchyni a bezmyšlenkovitě utírat pult, což bylo už snad po několikáté toho rána. Čekala, až k ní domů dorazí Brenda, její choreografka vzdušné akrobacie a tajná učitelka shibari. Od prvního setkání se obě setkaly ještě dvakrát. Jednou se soustředily pouze na vzdušný trénink a podruhé se to proměnilo ve velmi podobnou seanci, jako když Carrie narazila na Brendino studio shibari. Toto bude jejich třetí setkání od té doby a první v Carrieině vlastním domě. Bylo to něco, co Brenda navrhla na konci jejich posledního setkání. I ve své zmatené mysli …

Příběh taxikáře – Barbie Girl 01

Temnou úzkou uličkou prolétla záře reflektorů. „Můžu se dostat dopředu, nebo ne?“ Ptám se, neschopen zjistit, kam neznámá zapadlá ulička vede. „Jo, ta ulička vede až sem, pak doleva,“ konstatuje ze zadního sedadla přes průhlednou plexisklovou zástěnu, která rozděluje kabinu. Opatrně projíždím úzkou uličkou a dávám si pozor na hluboké koleje výmolů, které se rozlézají po rozbitém asfaltu, jenž místy odhaluje historickou dlážděnou vozovku. „Nemohli jsme ji vyzvednout před domem?“ ptám se, neschopen skrýt své opovržení. „Její volba…“ nabídne mi, když se nakloní dopředu, “…a tady je.“ Podívám se před sebe a zahlédnu ji, jak vystupuje ze stínu. Její platinové …