Černý pás v bojovém svádění 01

Kolem hlavy mi prosvištěla čtyřmetrová hůl z tvrdého dřeva a mé poklidné sobotní ráno bylo rázem mnohem zajímavější. Hůl minula mou lebku, ale ne o moc. Jen tak mimochodem se mi otřela o vlasy, a ty mám docela krátké.

Otočil jsem se a automaticky zvedl svou vlastní hůl do obranné pozice, abych zablokoval případné další údery.

Útočnice na mě však zděšeně zírala a řekla: „Panebože! Moc se omlouvám!“

Byli jsme spolužáci z aikidó dojo Sakura v oblasti Green Lake v Seattlu. Odděleně jsme trénovali údery, paríry, víry a údery v rámci kata o 31 číslech s jo – japonskou krátkou holí. Když cvičíte kata jo pomalu, je to téměř meditace. V plné rychlosti se z vás stane vířící stěna rychle se pohybujícího dřeva a každý rozumný člověk se od vás bude držet sakra daleko, i kdyby byl ozbrojený Uzi.

Pokud nejste zapomnětlivý kretén, budete se opravdu hodně snažit, abyste svou osobní vířící stěnu dřeva nepraštili do svých kamarádů. Žena vedle mě byla očividně zděšená, že mi málem rozbila lebku. Rozhodl jsem se, že to vezmu velkoryse, a usmál jsem se. „Žádná krev, žádný faul.“

„Ale málem jsem tě trefila! Měla jsem dávat větší pozor.“

„To je v pořádku. Vím, že příště si dáš větší pozor,“ odmlčel jsem se. „Ale jestli se opravdu cítíš tak špatně, tak mě po tréninku pozvi na kafe.“

Věnovala mi bolestný úsměv. „Dobře, to je to nejmenší, co můžu udělat.“

Pokračovali jsme v cvičení jo kata – tentokrát mezi námi bylo mnohem víc místa. K dalším nehodám už nedošlo.

Po tréninku jsem se převlékl z gi, dal si sprchu a čekal na ni před dojo. Hm – měl jsem rande s Ledovou královnou.

Získal jsem několik titulů z informatiky na Texas A & M a před třemi lety jsem se přestěhoval do Seattlu, kde jsem se stal softwarovým inženýrem. Poté, co jsem se většinu života smažil na letním texaském slunci, mi život v chladných mlhách pacifického severozápadu vyhovoval. Několik let strávených mezi neutrálními mluvními zvyklostmi levé severní strany kontinentu přetvořilo můj texaský přízvuk v to, čemu moje teta Alice v Austinu říkala „Aidanův yankeeský klip“. Mám ji moc ráda, ale neuvěřitelně mě baví představa, jak by byla šokovaná, kdyby slyšela slova z úst pravých Yankees z New Hampshire nebo Long Islandu. Ale to jsem odbočil.

Člověk nežije jen z kódu. Poté, co jsem si koupil skvělý dům v oblasti Green Lake a Subaru Outback, jsem potřeboval společenskou skupinu. Měl jsem pár přátel v práci a s několika dalšími jsem se seznámil, když jsem chodil na výlety pořádané místní mateřskou prodejnou REI. Jedni z mých nejlepších přátel však byli lidé, které jsem potkal v aikido Sakura, které se nachází severně od Green Lake. Dojo jsem objevil při jedné večerní procházce domů. Byl jsem uchvácen vírem a prouděním těl na žíněnce a tím, jak se ladně zmítají ve víru černobílých uniforem. Po semináři pro nováčky jsem byl závislý.

Cvičil jsem aikido asi tři roky a na zlých ulicích Seattlu mě nikdy nikdo nenapadl. Nicméně aikido mi dodalo sebedůvěru a pocit společenství. Právě jsem získal hodnost 1. kyu, což by v jiných dojo odpovídalo hnědému pásu. Dalším stupněm v potravním řetězci aikido by pro mě byl shodan – černý pás prvního stupně. Udělat poslední skok k černému pásu vyžaduje obrovské množství práce. Musel jsem se naučit miliony nových technik a také zdokonalit ty, které jsem už znal. Tento cíl mě přivedl do dojo několikrát během týdne a alespoň jednou o víkendu.

Nedlouho poté, co jsem se stal prvním kyu, se k našemu dojo přidala Ledová královna. Když jsme klečeli v pozici seiza na žíněnce a čekali, až Sally Sensei zahájí náš trénink, Bill – jeden z mých kamarádů z dojo – se k nám naklonil a zašeptal: „Hele, koukni na tu sexy kočku v hakama.“

Hakama jsou pytlovité černé samurajské kalhoty, které nosí naše černé pásy. Žena, na kterou ukázal, klečela dvě řady před námi a já o ní nedokázal říct nic jiného, než že byla štíhlá a nosila rovné tmavé vlasy stažené do culíku.

Sally Sensei poklekla před třídou a vedla nás při obřadu úklony. Pak řekla: „Nyssa se sem právě přestěhovala z Houstonu a nastupuje do našeho dojo. Prosím, uvítejte ji u nás v Sakuře.“

Zbytek hodiny jsme strávili nácvikem různých hodů a kloubních zámků. Střídali jsme se mezi partnery a já jsem několikrát skončil s Nyssou. Teď, když jsme stáli proti sobě, jsem viděl, že je asi o dva centimetry menší než moje střední výška. Když jsme se poprvé spojili, uklonil jsem se a řekl: „Já jsem Mac. Vítej v dojo.“

Ona se beze slova uklonila a střídavě jsme sebou házeli na žíněnce. Po celou dobu cvičení se neusmívala ani nemluvila a její technika byla bezchybná. Znal jsem všechny hody a chvaty, které jsme spolu cvičili, ale ty moje mi připadaly neohrabané a hrubé ve srovnání s jejími přesnými a ladnými pohyby.

Jedna z prvních věcí, které se v aikido naučíte, je padat. Zpočátku padáte se spoustou nárazů a skřípání a bolí to. Cvičením však pomalu obrousíte hrubé hrany své techniky a pády začnou přecházet v ladné kotouly. Bolest nakonec zmizí a vy se na pády vlastně těšíte. Vaše pády také začnou dělat mnohem méně hluku a stanou se z nich spíše šustění než plácnutí. Nyssiny pády byly jako šepot a ve srovnání s nimi zněly mé vlastní pády jako mlátička.

Tak to šlo několik dalších měsíců. Nyssa chodila na několik večerních kurzů týdně. Byla zdvořilá, ale málokdy mluvila s někým jiným než se Sally Sensei. Nikdy se neusmívala a jeden z ostatních mužů v našem dojo jí přezdíval „Ledová královna“. Tato přezdívka se mezi našimi aikidoka zpočátku ujala, ale poté, co ji Sally Sensei poprvé uslyšela, se přestala dramaticky používat.

Slovo „aikido“ se často překládá jako „cesta harmonického ducha“. Sally Sensei je příkladem takového ducha. Je jedním z nejveselejších lidí, jaké jsem kdy potkal, a o své mistrovství v umění se s radostí dělí s každým svým studentem. Všichni ji zbožňujeme a udělali bychom cokoli, aby na nás byla hrdá.

Když už jsme to řekli, dokážete si představit, jak se cítíme během těch několika málo okamžiků, kdy se opravdu naštve. Sluníčko se schová za mrak a radost je dočasně pryč. Máte pocit, že jste zostudili své rodiče, prarodiče i všechny své budoucí děti a vnoučata. Takže když Sally Sensei řekla: „‚Ledová princezna‘. To je ale ošklivá věc,“ zhaslo jí světlo v očích a všichni jsme si připadali jako zmutovaná špína, která hnije na dně nejhlubších a nejtemnějších septiků.

Zbytek toho tréninku byla neradostná prokletá hodina. Všichni jsme šli domů v depresi a já měl problémy se spaním.

Druhý den v dojo se do očí Sally Sensei vrátil sluneční svit a tuším, že jsme si všichni tiše přísahali, že už ji nikdy, nikdy takhle nezklameme. Já vím, že jsem to udělal.

Nicméně, jakkoli jsme teď všichni odsuzovali výraz „Ledová královna“, nemohl jsem se ubránit pocitu, že v té frázi je i malé zrnko pravdy. Něco na ní skutečně vypadalo jako zmrzlé a já netušil, co by to mohlo být.

Nyssina technika byla i nadále přesná a elegantní a Sensei ji často vyzývala, aby pomohla předvést nové techniky.

Nyssa byla v našem dojo asi čtyři měsíce, když mi její jo prosvištělo kolem lebky a nastartovalo nás oba na úplně jinou trajektorii našeho vztahu. Po skončení toho osudného tréninku jsme šli do jedné z mnoha kaváren, které se rozkládají kolem Green Lake.

Seattle je požehnán nejkrásnějším létem na světě – dlouhými, nekonečnými dny, ve kterých může být až 27 °C. Po našem oficiálním létě pak často následuje krátké „druhé léto“ v září nebo říjnu. Obyvatelé Seattlu milují svá druhá léta jako hobiti své druhé snídaně. Náš kofeinový trek se konal právě v takový krásný říjnový den.

V té době jsem o Nysse věděl jen její křestní jméno a kvalitu jejího aikida. Bylo načase naučit se něco nového, a tak jsem se rozhodl začít se základy. „Ještě jsme se oficiálně nepředstavili. Já jsem Aidan McBride – pro přátele Mac.“

„Nyssa Andersonová – pro mé přátele Nyss… kterých moc není.“

„Mohl bych být jedním z nich?“

Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Dobře.“

„A co děláš, když mě zrovna nehazíš po dojo, Nyss?“

„Jsem pediatr – právě jsem začala první rok rezidentury na U Dub dětské klinice v Seattlu.“

„Pracuješ ráda s dětmi?“

„Jo, děti jsou skvělé. Nemusíš se u nich potýkat se spoustou chronických a degenerativních onemocnění, které jsou typické pro medicínu dospělých. Když děti onemocní, obvykle se uzdraví mnohem rychleji než dospělí.“

„Kolik let se musíš vzdělávat, abys mohla být dětským lékařem?“

„Tři roky po stáži. Takže po tomhle mě čekají ještě dva.“

„Co budeš dělat potom?“

„Nejsem si jistá. Nejspíš rok stáže v nějaké subspecializaci.“

Přikývl jsem a mlčky jsme šli asi blok. Nakonec se zeptala: „A co děláš ty, když mě zrovna nehazíš po dojo?“ Zahlédl jsem jen náznak úsměvu?

„Já jsem taky doktor.“

Povytáhla obočí. „Aha? Jakou specializaci?“

„Mám doktorát z informatiky. Píšu kód a bouchám do bitů. Taky mi platí skromné balíky peněz za navrhování systémů umělé inteligence.“ Na chvíli jsem se odmlčel. „Jak dlouho studuješ aikido?“

„Asi šest nebo sedm let. Začala jsem tam chodit, když jsem studovala na Rice. Potom jsem pokračovala v tréninku po celou dobu studia medicíny na UT v Houstonu. Shodan jsem získala těsně před začátkem stáže na Texaské dětské klinice.“

Přikývl jsem. „Titul jsem získal na A & M, jen devadesát minut cesty od tebe.“

Našpulila rty. „Aggie, co?“

„Jo, je to tak.“

Odfrkla si. „Ze všech ginových podniků ve všech městech na světě vejde do toho mého Aggie.“

„Hele, přistěhoval jsem se sem tři roky před tebou. Technicky vzato jsi vešla do mého ginu.“

„To je fér. Takže jsme dva texaští uprchlíci, kteří hledají útočiště na severozápadě Pacifiku.“

„Jo. Jak se ti tu líbilo první léto?“

„Tak se na to podíváme – většinou 21 stupňů a žádná vlhkost? Po Houstonu? To je jako v ráji.“

Dorazili jsme do kavárny, kde zaplatila za směšně složitou směs mandlového mléka, sirupů, panáků, kapek a posypů, kterou jsem si objednal. Vykulila oči a objednala si americano. „Ježiš, takovou hloupou objednávku pití jsem ještě neslyšela. To jsou všichni Aggies takoví změkčilci?“

Zatvářil jsem se dotčeně a řekl jsem: „Ty pomluvy, které musím snášet, abych se mohl napít nektaru bohů.“

Vydala zvuk dávení a řekla: „Začínám si přát, aby se mé jo skutečně spojilo s tvou lebkou. Pak bych se nemusela dívat, jak chlemtáš tu zločinnou kávu, kterou máš v ruce.“

Vydali jsme se zpátky k dojo a každý jsme usrkávali svou protichůdnou představu o ideální kávě.

Když jsme se blížili, řekl jsem: „Před dneškem jsem tě slyšel říct nejspíš celkem tři slova. Jak to, že jsi dneska takový žvanil?“

Věnovala mi sardonický úsměv. „Takovou ledovou královnu jsi nečekal, co?“

Zrudl jsem. „Hm… ne. Uhh… Nechceš mi vysvětlit tu změnu?“

„Ne. To je příběh na jindy.“

„Zůstaneš v dojo tajemnou ženou?“

„Ano, pokud ti to nevadí.“

„Okey doky. Nebudu tě odhalovat jako skutečnou lidskou bytost. Ale procházka a káva se mi líbily. Můžeme si to zopakovat?“

„Možná.“ Na vteřinu se napůl usmála, pak nasedla do auta a odjela.

Ten den určil trend na další dva měsíce. Trénovali jsme aikido beze slova kromě krátkého „onegai shimasu“ (prosím, udělej mi tuhle laskavost), když jsme byli ve dvojici, abychom cvičili nějakou techniku. Pak jsme šli ven na procházku. Někdy jsme si dali jen kávu. Jindy jsme se procházeli kolem celého Green Lake. Občas jsme si vzali nějaké jídlo. Většinou jsme si povídali. Jednou za čas jsem ji dokonce dokázal rozesmát.

Ona si však zachovávala jistou rezervovanost. Kdykoli jsem jí položil osobní otázky nebo navrhl, abychom se sešli jinak, změnila téma.

To se změnilo v prosinci. Když jsem šel jednoho dne na trénink, zahlédl jsem Nyssino auto zaparkované blok od dojo. Uvnitř jsem ji viděl zhroucenou nad volantem, jak tiše vzlyká. Přistoupil jsem ke straně spolujezdce a otevřel přední dveře.

Prudce se posadila a řekla: „Běž pryč.“

Nastoupil jsem a posadil se na sedadlo spolujezdce.

Řekla: „Jdi pryč!“ Tentokrát o něco hlasitěji.

Zavrtěl jsem hlavou a zůstal jsem sedět.

„Myslím to vážně! Vypadni z mého auta!“

„Ne. To neudělám.“

Sesunula se na volant a znovu začala vzlykat. Chvíli jsem ji nechal plakat a pak jsem řekl: „Pomohlo by objetí?“

„Jdi do prdele!“

„Ne.“

„Proč prostě nemůžeš…“ ušklíbla se. Pomalu jsem k ní natáhl ruce. Znovu se nadechla a pak vydechla. Pak se ke mně mírně naklonila. Objal jsem ji kolem ramen a přitáhl si ji k hrudi. Jak jsem ji držel, začala znovu plakat. Plakala ještě několik minut sérií vzlyků, které se nakonec zúžily na kňourání. Pořád jsem ji držel a šeptal obvyklé věci, které se říkají plačícímu příteli.

Nakonec se odtáhla a nahmatala v kapse kapesníky. Otřela si obličej a vysmrkala se. „Předpokládám, že tě zajímá, o co tady jde?“

„Jestli o tom chceš mluvit,“ řekl jsem.

„Ani ne.“

Začal jsem něco říkat, ale zarazil jsem se.

„Cože?“ zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. „No tak, co jsi chtěl říct? Nějakou zatracenou frázi typu ‚sdílený žal je žal poloviční‘?“

„Umm… Možná…?“

„Ale do prdele! Já ti to řeknu.“ Dlouze si povzdechla. „Dnes ráno zemřel jeden z mých pacientů.“

„Ach jo…“

„Dvanáctiletá dívka. Leukémie. Po roce trápení, bolesti, jehel a chemoterapie dnes ráno odešla. Byla jsem tam s jejími rodiči a sourozenci, když zemřela.“

Neměl jsem slova.

„Poslední měsíc jsem byla v jejím ošetřovatelském týmu a poznala jsem ji. Byla tak chytrá a statečná, a to je tak zatraceně nespravedlivé!“

Opřela se o mě a ještě se rozplakala, pak řekla: „Zrovna když mě nejvíc potřebovali – ztratila jsem ji! Rozbrečela jsem se a vyběhla z místnosti. Myslím, že tuhle práci nezvládnu.“

Podařilo se mi ze sebe vydusit: „Myslím, že jsi přesně ten typ doktora, kterého potřebovala.“ A pak jsem začal sám vzlykat.

Rychle přeřadila na jinou rychlost a začala mě objímat. Když mi konečně došly síly, zatvářila se nechápavě: „Co to mělo znamenat?“

„Vzpomněl jsem si na sestřenici Lizzie. Zemřela na leukémii, když jí bylo osmnáct. Byli jsme si opravdu blízcí – spíš jako sourozenci.“ Několikrát jsem se zhluboka a pomalu nadechl. „Její poslední rok byl dost podobný tomu, co jsi popsala: jehly, bolest, vyčerpání… Její lékaři byli kompetentní, ale ne moc příjemní. Trochu víc soucitu a dokonce i pár slz od jejích lékařů by pomohlo, aby byl celý ten proces pro ni mnohem lidštější.“

Tvářila se skepticky, a tak jsem řekl: „Musí být těžké pracovat kolem smrti a umírání. Dovedu si představit, že vy lékaři a sestry se od všeho toho utrpení a bídy naučíte nějak izolovat. Ale čas od času některá z Lizziných sester nebo lékařů odhodila svůj štít a začala se k ní chovat spíš jako k člověku než jako k pacientovi. To jí dávalo najevo, že jsou také vystrašení a nejistí – a lidští, což jí dodávalo útěchu.“

Vysmrkal jsem se a řekl: „Tak s medicínou nekonči. Tvoje slzy neznamenají, že jsi slabá – znamenají, že jsi tu zatracenou zkoušku zvládla. Dobře?“

Posmrkávala a tichým hlasem řekla: „Dobře.“ Na chvíli se odmlčela a povzdechla si. „Díky za to, co jsi řekl. Dneska vynechám trénink, ale uvidíme se příště.“ Ještě jednou mě objala a pak jsem vystoupil z auta a díval se, jak odjíždí.

Po tréninku jsem požádal Sally Sensei o slovo v její kanceláři. Když jsme osaměli, řekl jsem: „Mám trochu strach o Nyssu.“

Sally přikývla. „Zase ji sráží práce?“ Když jsem zvedl obočí, řekla: „Občas si povídáme. Vím, že její rotace na onkologii je pro ni dost náročná.“

Můj výraz mě musel prozradit. Pozorně se na mě podívala a řekla: „Ta holčička umřela?“

Přikývl jsem. „Jo, a Nyssa je z toho dost zničená. Myslím, že tady mimo dojo nemá žádné přátele. Mluvila o tom, že by chtěla přestat studovat medicínu.“

Sally se na chvíli zamyslela a pak řekla: „Mám nápad.“ Vyprovodila mě ze své kanceláře, ale řekla: „Budu tě informovat.“

Druhý den jsem dostal od Sally Sensei záhadnou zprávu:

> Dojo. V sobotu v devět ráno. Buď tam.

V našem dojo se pouhé návrhy od Sensei považují za příkazy. Skutečné příkazy jsou považovány za nevyhnutelnost. Přišel jsem tam zrovna ve chvíli, kdy vešla Nyssa. Sensei na nás kývla. „Oblékněte si gi. V půl desáté na žíněnku.“

Než jsme se tam dostali, Sally klečela v seiza a stála tváří v tvář šesti malým dětem. Každé dítě bylo zabalené do malého gi, převázaného jasně žlutým páskem. Nyssa a já jsme klečeli podél žíněnky.

Sally se dětem uklonila a ty jí úklonu oplatily. Pak řekla: „Až tlesknu, zaútočte na mě!“ A pak se postavila.

Vstala, zatleskala a pak poskakovala po žíněnce, pronásledována dravou hordou dětí. Čas od času některé z dětí zvedla a pak je jemně položila zpět na zem v posměšném hodu. Pak se rozprchla pryč a znovu ji následoval divoký hon. Nakonec se jimi nechala chytit a stáhnout dolů, světlotmavý Gulliver uvězněný na podložce chichotajícími se liliputány.

Nyssa a já jsme to sledovali, oči vytřeštěné jako talíře. Její oči byly ještě širší, když Sally znovu tleskla rukama a řekla: „Teď zaútočte na ni!“

Nyssa měla právě dost času, aby vyskočila na nohy a vyhnula se první vlně nájezdníků. Pak se dala do běhu, uhýbala a kličkovala. Zvedala děti do výšky v posměšných hodech podobných Senseiiným. Pak přidala vlastní inovaci. Rukama si vyhrnula hakama a mávala s ní jako matadorský plášť, čímž pobízela každého malého býčka, aby na ni zaútočil. Na poslední chvíli pak ustoupila stranou a nechala je proletět kolem sebe, zatímco hakama kolem sebe máchala v důvěryhodné verónice.

Až do této chvíle jsem od Nyssy pozoroval občasné úšklebky a pochechtávání. Ale nikdy předtím jsem ji neviděl s tak oslnivým úsměvem, jaký měla na tváři teď. Nikdy předtím jsem ji neviděl chichotat se. Nakonec dovolila mase malých berserkerů, aby ji stáhli na žíněnku do třesoucí se štěněčí hromady. Vidět radostnou Nyssu pokrytou chichotajícími se dětmi bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, a mé srdce zaplesalo.

Když Sensei zatleskala, banda drobných lupičů Nyssu nedbale objala a pak se rozběhla k rodičům a křičela variace na: „Mami! Tati! Viděli jste, co jsme udělali?“

Nyssa na mě a Sensei vrhla posměšný pohled a řekla: „Vy dva jste na sebe pěkně pyšní, že?“

Ze Sally zářil naprostý klid a řekla: „Doktor McBride a já jsme měli pocit, že by se vám hodila dávka nadhledu. Rozhodla jsem se, že úvodní kurz pro tříleté děti je přesně ten sluneční klystýr, který potřebujete. Souhlasíte s naším receptem?“

Nyssa si povzdechla a pak se uklonila. „Hai, Sensei. Domo arigato.“

„Ie, ie. Teď už běžte pryč, vy dva.“

Když jsme se převlékli do pouličního oblečení, zeptal jsem se: „Kdy jsi naposledy jedla pravé texaské barbecue?“

„Od té doby, co jsem před půl rokem odjela z Houstonu, ne.“

„Tak to ti taky předepisuju dávku Jackova BBQ dole v SoDo. Je to pravé, brisket pomalu pečený na dovezeném dubu a mesquitu.“

„Sakra, fakt bych něco snědla.“

[ratings]

Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*