Jmenuji se Laura. Jsem redaktorka významného časopisu v Amsterdamu, ale často cestuji kvůli rozhovorům. V současné době píšu recenze restaurací, hotelů, kaváren a podobných zařízení.
V této profesi musíte mít výjimečnou míru skepticismu, protože na začátku jsem neměla tušení o nesrovnalostech skrytých v chování managementu v mé přítomnosti. Časem se ale člověk učí. Také já.
Před pár dny mě požádali, abych zrecenzovala malou, ale roztomilou kavárnu „The Real servers“, protože se jedná o novou atrakci v této oblasti.
Můj tým už jim sdělil, že je příští týden čeká překvapivá návštěva, ale jak to může být překvapení, když víte, že vás někdo v určitém časovém rozmezí navštíví, a chováte se podle toho.
Takže jsem tu návštěvu naplánovala předem. Upřímně řečeno, jsem také milovnice kávy. Proto jsem to chtěla hned vyzkoušet. K mému překvapení jsem se rozhodla, že tam nepůjdu jako zákaznice, ale jako uchazečka o práci, protože aby člověk něco přesně poznal, měl by být součástí toho, co chce poznat.
To místo je asi 4 km od chaty, kde jsem bydlela. To mi nevadilo, protože ráda řídím. Vybrala jsem si polooficiální oblečení s oranžovými kalhotami a krémovou košilí, melounově zbarvené jehlové podpatky, k nim ladící náušnice a výraznou krémově červenou rtěnku. Vybrala jsem si ladící kabelku a byla připravena vyrazit.
Cestou jsem měla několik myšlenek o tom místě, protože jsem slyšela, že je prostě nádherné. Skvělá kombinace zahrady a moderního posezení. Dorazila jsem na recepci a zeptala se, zda nepotřebují servírku. Nejprve to odmítla s výmluvou, že nemají volné místo. Po chvíli naléhání souhlasila, že se poradí s nadřízenými, a odešla za dveře za sebou.
Po asi 10 až 15 minutách se vrátila s kartou, kterou označila za klíč od skříňky, a potvrdila mé přijetí. Ukázala mi místnost v pravém rohu označenou jako „Staff“ (personál). Vzala jsem si klíč a vešla do místnosti, která byla dobře osvětlená a naplněná úžasnou vůní. Když jsem otevřela skříňku, leželo tam oblečení, které jsem měla nosit. Maršmelounová košile a červená pruhovaná sukně nad kolena. K mému překvapení tam byla černá podprsenka s hlubokým výstřihem a černé brazilské kalhotky. Chvíli jsem to pozorovala a pak jsem šla do šatny. Po pár minutách jsem uslyšela klepání na dveře.
„Ano?“ řekla jsem, aniž bych si uvědomila, že to není moje kancelář. „Tedy, ještě se převlékám,“ snažila jsem se to zakrýt.
„Pospěšte si, jsem tu, abych vám vysvětlila vaši roli,“ odpověděla.
Oblékla jsem se, upravila si barvu rtů, aby ladila s novými šaty, a vyšla ven.
„Vaší oblastí bude sekce D, stoly č. 5 až 10, v době špičky, což je obvykle…“ a pokračovala, zatímco jsem předstírala, že poslouchám.
„Rozumíte?“ zeptala se.
„Ano, rozhodně.“ Usmála jsem se.
Vzala mě ven a vysadila mě na místě, kde jsem měla být.
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
Na novou kavárnu vypadala příliš slavná, jako bych už byla na mnoha místech, ale nikdy jsem neviděla tolik zákazníků, kteří spěchali dovnitř a ven. Během první půlhodiny jsem byla unavený. Tak unavená, že jsem přehlédla někoho u stolu, který mi byl přidělen.
A ozval se hlas.
„Hej, ty… ano, ty, volám tě už celou věčnost,“ řekl muž sedící u toho stolu.
„Oh, promiňte, pane. Přehlédla jsem vás,“ odpověděla jsem a šla k němu.
„Přehlédla jsi mě, nebo jsi jen předstírala? Taková lenoška,“ řekl arogantně.
„Ne, pane, opravdu jsem vás přehlédla,“ snažila jsem se zůstat klidná.
„Co tím myslíš, že jsi přehlédla? Jsi hluchá nebo co?“ dodal.
„Byla to jen chyba, neslyšela jsem, jak na mě voláte,“ vysvětlila jsem.
„Drž hubu, děvko. Přines mi normální mochu s čokoládovými kousky. Rychle,“ křičel.
„Co to sakra je? Proč jste mě nazval děvkou? Jsem tady jen servírka, ne vaše služebná,“ odpověděla jsem stejným tónem.
Ta dívka z recepce přišla k nám. „Moc se omlouváme za nepříjemnosti, pane. Prosím, omluvte nás. Přinesu vám objednávku,“ prosila.
„Co to děláš? Je to tvůj první den a už děláš nepořádek,“ téměř křičela.
„Co? To já dělám nepořádek, nebo on?“ odpověděla jsem.
„Podívejte se na tu mrchu. Ještě se neomluvila,“ přerušil mě.
„Proč bych se měla omlouvat? Neudělala jsem nic špatného,“ řekla jsem.
„Ty děvko. Naučím tě, jak se máš chovat.“ Chytil mě za paži, strčil mě na stůl a držel mě v nakloněné poloze. Snažila jsem se vstát, ale on mě donutil zůstat v té pozici.
„Co to sakra děláte?“ křičela jsem.
„Učím tě věci, které ještě nevíš. A měla by ses je naučit, aniž bys dělala další scénu, pokud to nechceš,“ řekl a vyhrnul mi sukni přes zadek.
„Co… co to děláš?“ Věděla jsem, co se chystá udělat, ale bylo to pro mě tak divné, že jsem to nedokázala zpracovat.
„Buď zticha, uvidíš,“ řekl a stáhl mi kalhotky.
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
Ani jsem se nehnula, připadalo mi to jako sen. Chtěla jsem vědět, jestli se mi to zdá.
Plác! Jeho výprask přerušil mé myšlenky. Bolelo to. Pokračoval. Po 5 až 6 ostrých výprascích se zeptal: „Tak co si o tom myslíš? Co jsi teď? Pořád nejsi děvka?“
„Ne, nejsem. Nech mě být,“ křičela jsem.
„Ale tvoje kundička říká něco jiného.“
Dotkl se mě tam. Věděla jsem, že jsem celá mokrá.
„Chceš to víc, že jo?“ usmál se.
„Ne,“ zalhala jsem.
Plác! Plác! Plác!
„Nelži, řekni mi, že to chceš,“ řekl.
„Ano, chci to,“ odpověděla jsem.
„A ty jsi říkala, že nejsi děvka. Pros o to, couro,“ zasmál se.
„Omlouvám se za to. Prosím, prosím, dej mi výprask.“ prosila jsem.
„Proč si myslíš, že potřebuješ výprask?“ zeptal se, zatímco mi prsty třel kundičku.
„Protože jsem se předtím mýlila.“ odpověděla jsem.
„Ne, protože jsi něco, co nepřijímáš.“ tlačil mě dolů.
„Ano. Omlouvám se. Jsem děvka. Prosím, dej mi výprask.“ prosila jsem.
„Nejsi jen děvka. Jsi taky coura. Podívej se na sebe, jak chceš výprask před tolika lidmi.“ Když to řekl, rozhlédla jsem se po kavárně, která byla plná lidí a všichni na mě zírali. Cítila jsem se tak zranitelná, ale to mě ještě víc vzrušovalo. Chtěla jsem to.
„Ano, jsem coura a taky děvka. Prosím, dej mi výprask. Prosím tě.“ Prosil jsem.
Plác! Plác! Plác!
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
„Tak, moje drahá děvko, sundej si tričko a rozepni si knoflíky, jestli nechceš, abych přestal,“ pokračoval v laskání a škádlení.
Udělala jsem, co mi řekl.
Plácl mě, jako by to byla odměna za to, že jsem uposlechla jeho pokyny.
„To stačí. Pokračuj v prosbách o to, co chceš,“ zasmál se znovu.
„Chci, abyste mě plácl, pane, prosím. Jsem děvka, plácněte mě, prosím.“
Prosila jsem.
Plácal mě, dokud jsem nezačala plakat a prosit ho, aby přestal.
„Neměla bys mi teď poděkovat, děvko?“
„Ano, děkuji, pane,“ řekla jsem a narovnala se, snažíc se stáhnout si sukni dolů, protože jsem se cítila ponížená.
„Ne.“ Odstrčil mi ruku. „Ještě to neskončilo. Jak to může být trest? Očividně jsi to chtěla. Byla to touha,“ řekl.
„Co – co chceš, abych udělala jako trest? Víc mě plácat?“ škádlila jsem ho.
„Ne, to není trest pro děvku, jako jsi ty. Svleč se,“ přikázal mi.
„Cože?“ vykřikla jsem.
„Co – co? Není nikdo, kdo by neviděl tvoji kundičku. Teď je čas na prsa.“ Stáhl mi sukni.
Stála jsem tam polonahá s rozepnutou košilí a všichni se na mě dívali.
Začal mi třít kundičku: „Svlékni se, děvko.“
Když po pár minutách viděl, že neplním jeho pokyny, stáhl mi košili. Otočil mě a znovu mě ohnul. Tentokrát vytáhl svého ptáka a vnikl do mě.
Byla jsem prázdná a čekala, až se vrátím k rozumu. Moje tělo dokonale reagovalo na jeho akce. Po chvíli mě otočil a rozepnul mi podprsenku. Jednou rukou mi svíral prsa, zatímco druhou mě držel v té pozici. Naklonil se dopředu, jeho oči se dívaly do mých, zatímco jeho rty dráždily moje bradavky. Jeho ruka se přesunula z mých prsou na zadní část mého krku. Tou rukou mě svíral za vlasy, zatímco kousal to, co dráždil. Pokračoval v lízání mých prsou a výstřihu, olizoval mi pas a pupík, zatímco jeho penis byl uvnitř mě.
„Doufám, že ses poučila.“ Jeho slova mi vtrhla do myšlenek a uvědomila jsem si, že to byl trest.
Srovnala jsem si myšlenky a rychle vstala, když jsem si uvědomila, kde jsem.
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
„Teď si pospěš a připrav se, nemám na tebe celý den. Musím vést tuto kavárnu,“ přikázal mi.
„Počkej, cože? Co myslíš tím vést tuto kavárnu?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Nechápeš to? Já jsem majitel této kavárny. Testoval jsem tě jako novou zaměstnankyni. Myslíš si, že jsi dostala práci, protože jsi hezká?“ odpověděl.
„Majitel kavárny,“ moje mysl se naplnila hněvem, „jak mohl jako majitel kavárny udělat něco takového?“
„Hej… ty. Pospěš si nebo se vrať do práce. Už jsem ztratil spoustu času,“ řekl a začal něco probírá s recepční.
Běžela jsem zpátky do šatny. Umyla jsem se a vrátila se.
„Proč máš na sobě své oblečení? Nečekej, že dostaneš volno, nebo snad podáváš výpověď? Myslel jsem, že se ti trest moc líbil a budeš chtít, abych to dělal častěji,“ řekl s okouzlujícím pohledem v očích.
„Bože, nenech se nachytat,“ připomněla mi moje mysl.
„Ráda bych se majiteli kavárny představila jako Laura Hingtonová, šéfredaktorka časopisu Del-luxi-cious,“ řekla jsem a užívala si, jak mu z tváře mizí emoce.
„Ale bylo to naplánováno na příští týden a ty jsi přišla jako zaměstnankyně…“ pokusil se, ale nedokázal dál mluvit.
„Byla to překvapivá návštěva a tak to dělám.“ Odpověděla jsem na jeho nezadanou otázku.
„Dala bys mi ještě jednu šanci, pokud ti to nevadí?“ zeptal se a snažil se mi dívat přímo do očí.
„Proč ne?“ Usmála jsem se, přiblížila se k jeho uchu a zašeptala: „Jen pokud dostanu znovu ten trest.“
„Recenze vyjde v tomto měsíčním vydání. Máš moje číslo, pokud bys chtěl změnit můj názor,“ řekla jsem a odešla ke svému autu.
Cestou domů jsem přemýšlela
„Byla to představa davu kolem mě, co mě rozrušila, nebo jsem si to vlastně užila? No, někde uvnitř možná ano.“
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
 |
 |