Odcházela bych z o něco bezpečnějšího místa, než když jsem sem přišla. To byla jakási malá útěcha. Klub lovců příšer bude pokračovat, protože v něm bylo několik členů, kteří ještě nedokončili studium, a svým způsobem se stal poněkud prestižním, přestože nesplňoval mé velkolepé plány. Tak trochu jsem doufala, že se udrží sám, že bude pomáhat studentům chránit se a sdílet znalosti a dovednosti způsobem, který učební osnovy samy o sobě neumožňovaly.
Nic z toho už vlastně nebyl můj problém. Odcházela jsem, stejně jako Sera, a stejně jako většina našich přátel nebo lidí, které jsem v posledních měsících poznala. To bylo všechno, o co šlo.
Podařilo se mi získat poměrně působivé závěrečné skóre, které jsem si mohla vzít s sebou. Ne nijak ohromující, ale dostatečné na to, abych se dostala do magických zaměstnání a společenských kruhů, kdybych po tom toužila. Upřímně řečeno, nebyla jsem si jistá, co bych vůbec chtěla zkusit. Byla jsem příliš zaneprázdněná myšlenkami na Seru.
Jakákoli snaha nebýt jí posedlá se v posledních dnech vytratila. Byla jsem z toho tak znepokojená, že jsem ani nedokázala předstírat zájem o sex. Říkala, že to chápe a že je to v pořádku, ale já měla pocit, že jsem promarnila poslední šanci, jak nás opravdu spojit nějakým nadpozemským, citovým způsobem, který by přetrval i po skončení školních let.
Částečně to byla pravda, byla jsem prostě unavená. Potřebovala jsem si odpočinout. Pořádný odpočinek. Už léta jsem neměla dovolenou, natož abych se nějak emocionálně zklidnila od nervů kolem mě a Sery.
To všechno v podstatě znamenalo, že jsem musela odmaturovat s melancholickým postojem a bez skutečného plánu, co dělat v reálném světě, ohledně sebe nebo ohledně Sery. Prostě jsem to musela vyřešit, až tam budu.
Když jsme kráčely k výstupnímu portálu, držely jsme se pevně za ruce. My i všichni kolem nás jsme byli vzrušení, nedočkaví a trochu vyděšení z odchodu. Z toho, co jsem pochopila, byla tato směsice emocí v podstatě u celé maturitní třídy. Byl to zdaleka největší den v našich životech od chvíle, kdy jsme přišli do školy, a možná vůbec kdy.
„Dobře,” přinutila jsem se říct, „držme se na uzdě. Všichni víme, že nás na cestě ven mohou přepadnout nějaké příšery.” A tak jsem se usmála.
Maturitní část mé skupiny se volně rozprostřela kolem mě. Všichni přikývli. Šli jsme dovnitř jako první, i když nadcházející dopravní efekty nás nutně nemusely udržet pohromadě v nějakém významném smyslu. Byli jsme nejlépe připraveni vypořádat se s průserem, kdyby se to nějak zvrhlo. Bylo známo, že se to stává, dokonce i během této poslední části naší školní docházky, která měla být fakticky stejně bezpečná jako jízda autobusem domů. Ne vždycky to takhle dopadlo.
Stiskl jsem Serě ruku, když na nás přišla řada, abychom vstoupili do portálu. Stiskla mi ji zpátky a věnovala mi úsměv podbarvený náznakem smutku. Poslední dobou se u ní stesk objevoval častěji, než jsem kdy viděl, a já s tím nedokázal nic udělat. Nic zvlášť jsem s tím nemohl udělat ani teď.
Prošli jsme a pak….
Nic? Ne nic, ale ani nic pořádného. Bílá rovina, téměř bez rysů. Rozhlédla jsem se kolem, hledala jsem vůbec někoho jiného a přišla jsem si na suchu. Byla jsem si jistá, že tohle se nemělo stát.
„Takže tohle je ono, co?”
Rychle jsem se otočila a zjistila, že Sera sedí ve vzduchu a jedna noha jí ležérně visí k zemi. Nebylo pod ní nic, co by ji podpíralo, co bych viděla. Jen se tak nějak vznášela.
„Cože?” zeptala jsem se.
„Tady náš vztah končí,” řekla.
„… zase co? Co se děje, Sero?”
„Já nevím,” řekla a usmála se až příliš zeširoka. „Ale právě teď jsem měla trochu jasno. A ty ne? Nikdy jsme to neměly vydržet. Myslím, že jsme to věděly obě.”
Zamračila jsem se. „Kde se to v tobě bere?”
Arogantně si poklepala na hruď. „Přímo od srdce. Bavily jsme se, ale ani jedna z nás neměla odvahu to ukončit. Měly jsme to udělat. Bylo by to čistší.”
„Sera, co to sakra?”
„Měly jsme školní úlet. To bylo všechno. Ve světě by to nevydrželo.” Povzdechla si. „Nechápu, jak jsem si toho mohla nevšimnout. To sis vážně myslela, že spolu budeme navždycky nebo co?”
Cítila jsem, jak se mi začínají drát slzy do očí. „Ne,” zašeptala jsem. „Ale to jen proto, že jsem v prdeli. Vždyť to víš. Těžko si můžu myslet, že někdo zůstane navždycky.”
„V tom máš možná dokonce pravdu,” řekla a pohupovala nohou sem a tam. „Kdo to má říct? Lidi jsou na hovno. My obě jsme taky tak trochu na hovno, jen bylo jednodušší předstírat opak, dokud jsme byly spolu.”
„Mluvíš, jako by to byla hotová věc,” řekla jsem a cítila, jak se ve mně tvoří ten uzel, který Sera vždycky dokázala rozvázat jen svou přítomností. „Můžeme si o tom promluvit později? Až budeme pryč?”
„Ne. Nevím, za jak dlouho budeme muset odejít. Možná je to poslední výzva, abychom za sebou nechali zbytečnosti. Já nevím. Ale neodcházíme spolu. Nejlepší bude to prostě vzít na vědomí.”
„Sero….”
„Mohla jsi být opravdu dobrá, víš. Možná na sobě trochu víc zapracovat. To se asi nikdy nedozvíme. To je na životě zvláštní.”
Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak se mi teď po tvářích kutálejí slzy.
„Víš, co mě vlastně docela mrzí?” pokračovala. „Že se teď musíš vrátit k té své rodině. Docela na hovno, co? Protože většina rodin by byla nadšená, že má dceru zpátky, a pomohla by ti překonat rozchod. Ta tvoje by se mohla přinejlepším ukázat.”
„Jdi do prdele,” zašeptala jsem.
„Myslím, že je tu šance, že jsi prostě moc zlomená,” řekla. „Jak by s tebou mohl někdo vydržet, kdyby měl být pořád zodpovědný za to, že tě dá dohromady? Co jsi udělala, že si tu lásku zasloužíš?”
Teď už jsem brečela naplno a ona jen pokračovala, jen mluvila, rvala do mě všechny mé strachy a slabosti, bez ustání se na ně zaměřovala. Byla jsem tváří v tvář tomu tak bezmocná, neschopná myslet, zpracovat, udělat cokoli.
Jediné, co jsem dokázala, bylo potácet se k ní a mrkat tak, abych sotva viděla. Objala jsem ji kolem ramen a zoufale se jí držela. Sotva se ve svém týrání mne zastavila, opravdu kroutila nožem každým vláknem své bytosti, až se mi podařilo přinutit se promluvit.
„Víš, jakou jsi udělala chybu?” zakuckala jsem se.
„Jakou?” zeptala se a znělo to pobaveně.
„Trefila jsi všechny moje obavy do černého,” řekla jsem. „Věci, kterým chci věřit. Ale i kdyby jim Sera věřila taky, nikdy by se k tomu nechovala takhle krutě.”
Sepjala jsem ruce, držela se co nejpevněji jakéhokoli tvora přede mnou a nechala hořet plamen. Nasměrovala jsem do ohně tolik energie, kolik jsem jen dokázala, a nechala ho zuřit a stravovat. Věc se Seřinou tváří a hlasem chvíli křičela a prosila, ale netrvalo to dlouho. Roztřeseně jsem ustoupila a nechala na zemi ohořelou hromádku čehosi.
Trvalo mi ještě několik minut, než jsem se alespoň trochu vzpamatovala. Byl to strašný zážitek poslouchat, jak se mi vyjevují všechny mé nejsyrovější obavy, ale jakmile bylo kouzlo zlomeno – možná doslova, co já vím -, bylo to katarzní víc než cokoli jiného. Snadněji jsem viděla, že se vším takto verbalizovaným si dělám spoustu starostí pro nic za nic, nebo se alespoň trápím kvůli věcem, kterým starosti nepomáhají.
Otírala jsem si obličej znovu a znovu, čímž jsem si naprosto zaneřádila košili, která už byla díky mému vlastnímu úsilí pořádně zpocená. Taky jsem se trochu popálila, ale to mě v tuhle chvíli tolik nezajímalo.
Nikdy jsem nebyla moc dobrá v určování polohy, ale zmatkovala jsem natolik, abych vycítila druhou polovinu svého srdce a nejistě zamířila směrem, kde jsem věděla, že se Sera nachází. Ta skutečná.
Když jsem ji našla, ležela jako klubko na zemi. Nějak v ještě horším stavu než já. Klekla jsem si vedle ní a ona nejprve ucukla před mým dotykem, pak se na mě podívala uslzenýma očima.
„… Maggie?” zeptala se.
„To jsem já,” potvrdila jsem.
„Byla jsi tu ještě jedna,” řekla.
„Jo. Byla jsi tu i jiná ty,” řekla jsem.
„Stála za prd.”
Slabě jsem si odfrknula. „Jo. To je stopa.”
„A pak vzplála.”
„Tak za to kurva děkuju. To znamená, že tu nejspíš opravdu byla jen jedna bytost, se kterou máme co do činění.”
Věnovala mi malý, opatrný úsměv. „Máš ji?”
Přikývla jsem. „Dostala jsem ji. Nebo to. Nebo cokoliv.”
Sera mi položila hlavu do klína a rozplakala se ještě víc. Opravdu jsme měly vymýšlet, jak odejít, ale já jsem nechala Seru vyplakat se, hladila jsem ji po vlasech a dávala jí veškerou lásku, kterou jsem mohla. Potýkala jsem se s citovým bičem, když jsem přecházela od falešné k té skutečné, ale sakra se mi ulevilo, když jsem zjistila, že nemám žádnou přetrvávající zášť jen proto, že jí ta věc ukradla obličej.
„Pokusilo se to se mnou rozejít tvým jménem,” řekla jsem nakonec, když jsem měla pocit, že se Sera rozbrečela.
Přikývla. „To samé. Bála jsem se, že to uděláš. Vědělo to.”
Ztuhla jsem. „Bála ses, že se s tebou rozejdu?” zeptala jsem se nedůvěřivě.
„Jo.”
„K čertu?! Vždyť ses se mnou chtěla rozejít, kdyby něco.”
„Co to kurva hulíš a proč to tajíš?” dožadovala se Sera odpovědi.
Zasmála jsem se, ale zase se to změnilo v pláč. Zřejmě jsem s tím ještě nebyla úplně hotová.
Moje kolébání se změnilo v to, že jsme se obě objímaly, plakaly a snažily se na sebe blábolit souvislá slova.
„Mohla sis tam najít někoho lepšího,” řekla jsem.
„Idiote! Miluju tě,” řekla. „Ale ty máš takový potenciál, až se dostaneme ven. Mnohem větší než já, magicky řečeno. A já jsem tvůj první vztah, když jsi měla omezené možnosti a…”
„Zasranej idiote!” vystřelila jsem zpátky. „Miluju tě mnohem víc!”
„Néééé!”
„Koho vůbec zajímá můj potenciál?” zeptala jsem se. Dožadovala jsem se toho. „Co to s tím má společného?”
„Mohla bys… mohla bys ve skutečném světě dělat spoustu věcí.”
Možná,” řekla jsem. „Ať už dělám cokoli, myslíš, že se nechám tak snadno rozptýlit, že tě nechám jen tak?”
„Spíš jako pomalý, citově vyčerpávající rozchod, který ani jeden z nás nepřizná, i když se očividně vzdalujeme a stáváme se jinými lidmi, pomalé plížení času neúprosně mění to, co bylo kdysi krásné, v něco tragického a nenávistného.”
Mrkla jsem na ni. „S tím jsi přišla jen tak, že?”
„Možná jsem o tom jednou nebo dvakrát přemýšlela,” řekla.
Zírala jsem na ni. „Tak se pojďme vzít.”
„Maggie!”
„Prstýnek samozřejmě nemám, ale…”
„To ještě nedělejme,” zachichotala se. „Ale vážím si toho gesta. Dejme tomu ještě nějaký čas, ano?”
Uzel ve mně se znovu rozplétal, skoro zmizel.
„To nebylo tvrdé ne,” řekla jsem.
„Ne, to nebylo. To nejměkčí ne,” ujistila mě Sera. „Částečně proto, že si myslím, že jsme teď možná trochu přecitlivělé.”
Tomu jsem se zasmála. Musela jsem. Otřela jsem si uslzenou, usmrkanou tvář, ale moje košile už měla své nejlepší čisticí schopnosti docela za sebou. Sera mi nabídla čisté místo na té své, čímž mi z obličeje odstranila to nejhorší.
Políbila jsem ji. Ani jedna z nás nebyla ani v nejmenším reprezentativní, byly jsme asi tak rozcuchané, jak jen to šlo, a vůbec ne ve vhodném stavu. Nic z toho mě nezajímalo. Tehdy mi připadala krásnější než ve chvílích, kdy byla nejlépe upravená.
„Mohl bys… zůstat se mnou,” navrhla. „U mé rodiny. Vím, že bys měla jít nejdřív domů, ale…”
„Kvůli čemu?” zeptal jsem se. „Ani nevím, proč jsem si myslela, že to potřebuju. Chci jet s tebou.” Odmlčela jsem se. „Ale tvoje rodina…”
„Bude mít radost, že tě pozná,” řekla mi beze stopy pochybností.
„Jsi su…”
„Ano, nedělej si s tím starosti. Kromě toho, abychom se o to staraly, musíme se odsud skutečně dostat.”
Rozhlédla jsem se kolem. Měla velmi dobrý postřeh. Prozatím jsme byly tak trochu zaseklé.
„Myslíš, že to zmizí samo?” zeptal jsem se. „Ať už jsme uvězněny v čemkoli?”
„Na to bych nespoléhala.”
„To je fér. No… můžeme zkusit najít další lidi. Za předpokladu, že to nejsme jen my.”
„Zdá se nepravděpodobné, že bychom to byly jen my,” řekla. Povzdechla si. „Ani jedna z nás není moc dobrá v lokačních kouzlech, co?”
„Ne příliš.”
„Nechceš zkusit kouzlit společně? Třeba to pomůže?”
„Za pokus to stojí,” řekla jsem.
Popravdě řečeno, chtěla jsem si spolu zakouzlit už jen kvůli té intimitě. Uznávala jsem, že když jsem ji předtím držela za ruku, vlastně to nezabránilo tomu, abychom se rozdělily, ale přesto mě uklidňovalo, že jsme v neustálém kontaktu. Nechtěla jsem ji znovu ztratit. Tu pravou.
„Víš, že manželství technicky vzato nezabrání žádným mým obavám,” řekla Sera, když jsme se spolu potulovaly. „Jen je dělá bolestivějšími, když už nic jiného.”
„Nemýlíš se,” řekla jsem a vzpomněla si na vlastní rodiče. „Teď si uvědomuju absurditu toho, co jsem udělala, abys věděla. Jen… jsem měla pocit, že bych měla něco udělat.” Podívala jsem se na ni bokem a stiskla jí ruku. „Možná se můžeme utěšovat aspoň tím, že jsme se obě bály, že toho druhého ztratíme, až odjedeme?”
Sera se křivě usmála. „Vlastně ano. A opravdu si toho gesta vážím, protože bylo. Sice špatně promyšlené, ale… ale myslela jsi to vážně.”
„Myslela,” řekla jsem. „Byla to hra ze zoufalství, to přiznávám. Ty jsi prostě… jsi to nejlepší v mém životě, Sero. Bolí mě, že to nevidíš.”
„Jak si myslíš, že se cítím?” odpověděla tiše.
Zavrtěla jsem hlavou. „Au. Ale je to fér. Zatraceně. Obě jsme tak trochu idioti, co?”
„Hehe, jo. Ale to se mi líbí. Nevadilo by mi, kdybychom spolu byly idioti.”
„Jo,” řekla jsem a při té představě se vřele usmála. „Já taky.”
Pomalu, bolestivě jsme vystopovaly další spolužáky, z nichž většina vypadala, že se zhroutila podobně jako já a Sera. Zákeřná metoda lovu toho, co jsem usmažila, se zdála být přesně taková, jak naznačoval původní vzorec; spíš emocionální než fyzická nadvláda.
Na to, abych lidem takto pomáhala, jsem rozhodně nebyla vybavena. Snažila jsem se ze všech sil, ale zjistila jsem, že se většinou snažím podpořit Seru, která byla v takových věcech obecně lepší. Koneckonců z mého citově zakrnělého zadku něco udělala, takže v tom musela být alespoň trochu dobrá.
Bylo to snazší, když jsme daly dohromady malou skupinku a mohly jsme si rozdělit emocionální zátěž při metaforickém obvazování každého nového člověka, kterého jsme našly.
Naštěstí to také znamenalo, že jsme na naší celkové situaci zapracovaly i trochu víc mozkové kapacity. Inteligenčně jsme byli všichni dost vyšťavení, ale kolektivně se nám podařilo přijít s hypotézou ohledně našeho uvěznění a toho, že by vlastně nemuselo být tak těžké jednoduše destabilizovat jakoukoli magickou oblast, ve které jsme byli uvězněni.
Ta teorie byla užitečná, protože znamenala, že nemusíme přesně zjišťovat, s čím máme co do činění, pokud jsme tak nějak v obraze. Ti z nás, kteří byli emocionálně nejstabilnější – opět děsivé, že jsem se do této skupiny zařadila i já -, směrovali své různé toky ven. Všechna kouzla, která si buď záměrně pohrávala s realitou, nebo jsme se prostě jen dost špatně drželi. Cokoli, co si pohrávalo s naší „klecí”, ať už byla jakákoli.
Vlastně to fungovalo až příliš dobře. Cítila jsem, jak se metafyzicky třesu, a šílela jsem, když jsem si uvědomila, že se od Sery odloučím, jestli to skutečně funguje tak dobře a tak rychle. Vrhla jsem se za ní a ona byla jen vteřinu za mnou, protože došla ke stejnému závěru. Držely jsme se jedna druhé jen pár vteřin předtím, než beztvará rovina zmizela a…..
Otevřela jsem oko. Sera byla stále v mém náručí. To bylo dobře. To bylo vlastně to nejlepší.
Naše malá skupinka v únikové místnosti zmizela. To bylo buď velmi dobré, nebo velmi špatné. Zdálo se, že jsme ve skutečnosti. Dokonce venku. To byla nejspíš výborná zpráva.
„No, držení nás udrželo pohromadě,” řekla jsem.
„Díky bohu,” odvětila Sera. „Vážně jsme měly vymyslet lepší plán. Zrovna teď mě napadla ta hrozná myšlenka, že by nás to stejně mohlo roztrhat. Třeba přistát, chyběla by nám ruka nebo tak něco, a ani bychom nebyly spolu.”
„Ještě že jsme obě idioti, řekla bych,” řekla jsem.
„To bys měla přestat říkat,” ušklíbla se. „Začnu to brát jako výraz náklonnosti.”
„Možná je,” škádlila jsem ji jemně.
Trochu jsme se rozešly a rozhlédly se kolem sebe. Několik dalších spolužáků přistálo roztroušených po okolí. Většina z nich byla ještě uprostřed emocionálního zhroucení. Bylo tu také několik skupin dospělých, kteří spěchali ke svým různým svěřencům. Nejspíš rodiny. Bylo vlastně docela zvláštní po takové době zase vidět dospělé lidi.
Sera se rozzářila širokým úsměvem a začala mě táhnout pryč. „Mami! Tati!”
Znervózněla jsem, když jsme se přiblížily ke skupince, která musela být celá její rodina. Seřini rodiče byli vepředu a já si byla docela jistá, že bych mohla rozeznat Lerrina, jejího bratra, o kterém se tolik zmiňovala. Bylo jich ale celkem příliš mnoho a já jsem si tak trochu přála, abych byla alespoň reprezentativnější, když se s nimi setkávám poprvé.
Snažila jsem se držet zpátky, aby se Sera mohla přivítat se svou rodinou a na chvíli se o mě nestarat. Ona si z toho nic nedělala. Vlastně se zastavila kousek od místa, kde by se s rodinou setkala, a škubla se mnou ještě o kousek dopředu.
„Všichni,” řekla Sera a zálibně se na mě podívala, „tohle je Mags. Moje přítelkyně.”
Řekla to tak lehce. Dokonce s tím pracovala tak, jako by to byla ta nejdůležitější věc, kterou je třeba zmínit. Připravila jsem se na jejich společnou reakci, aniž bych měla konkrétní představu, jaká by mohla být. Nebyla jsem připravená na to, že mě zaplaví objetím.
Sera se smála, když ji drtili v různých objetích, a já viděla, jak se jí v očích opět tvoří slzy, když jsem měla možnost ji vůbec vidět. Trochu jsem se zmítala a snažila se vyrovnat s tím, že mě úplně cizí lidé vřele objímají a vítají zpátky v reálném světě. Přistihla jsem se, že začínám taky trochu brečet, a nemohla jsem přijít na to proč. Ty lidi jsem neznala a oni neznali mě.
„Maggie zůstane s námi,” prohlásila Sera, jakmile měla půl šance promluvit.
Zarazilo mě, že se ani nezeptala, prostě to rozhodla. A ještě víc to, že její slovo bylo přijato jako fakt. Přistihla jsem ale Serinu mámu, jak se snaží taktně zeptat, jestli nemám rodiče tam, kde si myslí, že neslyším. Měla by pravdu, až na to, že jsem dělala všechno pro to, abych zůstala poblíž Sery a nenechala se strhnout.
„Má,” odpověděla Sera. „Ale je to složité. Asi jim budeme chtít předat vzkazy?” dodala a povytáhla na mě obočí.
Pokrčila jsem rameny a přikývla. Asi bude nejlepší sdělit alespoň tolik, kdyby to někoho zajímalo.
Seřina rodina s sebou přivezla několik aut, takže jsme se všichni naskládali dovnitř a vydali se zpátky k jejímu domu. Celou cestu jsem ji pevně držela za ruku a pořád jsem tak trochu čekala, že mi nějak vytrhnou trn z paty.
Začal jsem polevovat v ostražitosti, když nás obložili tím nejlepším jídlem za poslední rok, a dokonce i alkoholem, který nemusel být pašovaný ani doma vařený. Stále jsem nevěřila, že je to všechno skutečné, dokud jsme se Serou neležely v noci v posteli. Dokonce spolu, což mě docela překvapilo, že její rodina s tím naprosto neměla problém.
„Jsou dost chytří,” zašeptala Sera proti mně. „Vědí, že už jsme spolu byly bez rodičovského dohledu.”
„Teda jo, asi jo,” řekla jsem.
„Přemýšlíš o tom, jak by reagovala tvoje rodina, že jo?” řekla.
„Možná.”
„Opravdu je to všechno v pořádku,” řekla. „Mají tě rádi.”
„Vždyť mě neznají,” řekla jsem.
„Vědí, že tě mám ráda,” řekla Sera.
„A to stačí?”
„To stačí.”
Objala jsem ji pevněji a utěšovala se tím, že ji cítím nahou na sobě. „Nechápu to,” řekla jsem. „Ale… zní to hezky.”
„Mmhm.”
„Chceš, abych ti vylízala kundičku, než půjdeme spát?” zeptala jsem se.
„Vlastně ani ne,” řekla Sera a políbila mě na nos. „Chci si jen odpočinout.”
„Super. Já taky.”
Byla jsem šťastná, že se s ní můžu mazlit, dokud jsme neusnuly. To bylo to jediné, po čem jsem tu noc opravdu toužila, a často i v životě vůbec.
Samozřejmě jsem byla taky docela ráda, když jsem se druhý den ráno probudila a Sera byla malá zákeřnice a už mi lízala kundu. Chichotala jsem se, že zlobí a dělá takové věci v domě svých rodičů.
„Tohle budu nejspíš dělat každé ráno,” odpověděla bezostyšně a trochu samolibě.
„Ale ne,” řekla jsem a poškádlila ji ve vlasech. „Hádám, že se s tím budu muset nějak smířit.”
Usmála se a olízla mě k pěknému rannímu orgasmu, mému prvnímu v našem novém společném životě. I potom jsem ji vylízala. Řekla mi, že nemusím, ale nijak zvlášť na tom netrvala. Vždycky se jí líbilo, že mě má mezi nohama.
Její máma k nám takhle přišla a já se zahrabala do peřin a snažila se schovat a zmizet. Se Serou na sebe chvíli křičely, dokud nás nenechala zase o samotě. Ale i během toho nejhoršího křiku v tom pořád byl hravý tón, který jsem v tu chvíli nedokázala zpracovat.
Sera si povzdechla a vyhrabala mě zpátky z mého provizorního úkrytu. „To, že jsem byla chvíli pryč, není důvod, aby zapomněla, jak se klepe,” zabručela.
„Teď jsem připravená umřít umrtvením, prosím,” řekla jsem.
„Kuš, ty velký dítě. Tváří v tvář smrti jsi už nejednou stála, a tohle tě zastaví?”
„Viděla mě, jak tě lížu!”
„Jo, Mags, viděla. No a co?”
Naštvala jsem se na Seru. „Je to trapné.”
„No a co?”
„Já… však víš… s tím… to je přece!”
„Fajn. Dokonči mě, ano? Pak půjdeme na snídani.”
„Tvoje máma právě řekla, že už je hotová!” řekla jsem.
„Jo, za deset minut to tam ještě bude.”
Moje rozpaky nevydržely přes Seřino škádlení a pokračující přítomnost jejího nahého těla v posteli vedle mě. Nechal jsem ji, aby mě pomalu vmanévrovala zpátky do polohy, v níž jsem ji mohla vylízat, a dovolila jsem jí, aby mě potom zahrnula něhou.
Než jsme se dostaly na snídani, měly jsme velké zpoždění a mě pálila tvář, protože jsem tušila, že celá její rodina ví proč. Její máma však velmi zdvořile udržovala konverzaci na jiná, krotší témata. Dovolila jsem si odvázat napětí, když mi bylo jasné, že mě nikdo nebude obviňovat z toho, že jsem měl se Serou právě teď sex. Což by bylo směšné prohlásit nahlas, uvědomila jsem si. Byla jsem její deklarovaná přítelkyně. Když už, tak se to dalo očekávat.
Přesto mi trvalo několik dní, než jsem se tam začala cítit opravdu jako doma, a ještě déle, než jsem získala pocit, že tam patřím. Všechno bylo tak snadné, až mě to trochu děsilo, a to byla asi věc, na které jsem musela vědomě pracovat nejvíc.
Sera byla pobavená, když jsem jí to řekla, ale velmi mě podpořila.
„Už nějakou dobu žijeme v napětí,” řekla. „Teď je to jiné. Bude to chtít přizpůsobení.”
„Tvoje rodina je taky úplně jiná než moje,” řekla jsem tiše.
„Jo, to je asi taky pravda.”
Stále jsme trénovaly toky, většinou po ránu, a četly si o nejnovějších teoriích, které se objevily v reálném světě. Teď, když jsme měly opět přístup k takovému druhu informací. Bylo to fascinující a donutilo mě to dost usilovně přemýšlet o tom, jakým směrem se chci v kariéře vydat. Odpoledne a večery pro nás ale byly často dost líné.
Jedno odpoledne jsme seděly na verandě na houpačce a jen tak se lehce houpaly a byly spolu na sluníčku. Žádné příšery nečíhaly za rohem, stejně tak žádná zklamaná nebo lhostejná rodina nečekala, až se na nás vrhne, dokonce ani žádné zvláštní povinnosti, když jsme se ještě přizpůsobovaly normálnímu životu.
„Myslíš, že si na to někdy opravdu zvyknu?” zeptala jsem se.
„Na co? Být šťastná?”
Odfrkla jsem si. „Nebuď chrapoun. Právě teď procházím opravdovými existenciálními změnami.”
„Budu trochu rýpavá, drahoušku,” řekla Sera a políbila mě na tvář. „Začínáš být nervózní z toho, že je pro jednou všechno dobré.”
„Víš, že nemám ráda, když mě zesměšňuješ tím, že o mně konstatuješ jenom fakta.”
„Mmm, za to se omlouvám,” řekla.
Sera mě přitáhla, abych si lehla hlavou do jejího klína. Nebylo na to dost místa, ale usmála jsem se, zavřela oči a nechala se od ní objímat a hladit a vůbec tak nějak milovat. Na tohle jsem si mohla zvyknout, tím jsem si byla docela jista. A když ne, mohla jsem si alespoň užít ty nejlepší části.
„Stejně si tě jednou vezmu,” pohrozila jsem jí.
„Já vím,” řekla. „Moc se na to těším. Jednoho dne.”
„Zatím je to dobré,” zamumlala jsem ospale a nechala Seru a slunce, aby ze mě vydráždily zívnutí.
„Jsem ráda, že to schvaluješ,” řekla a široce se usmála. „Ale je to tak, že?”
Přikývla jsem. „Miluju tě, víš?”
„Já vím. Taky tě miluju.” Pohupovala houpačkou sem a tam, čímž mě ještě víc ukolébala, abych byla v klidu. „Jsem ráda, že jsme neumřely.”
Bezmocně jsem se zachichotala v jejím klíně. „Jo. To bylo z naší strany dobré rozhodnutí. Budeme pokračovat v tom, že spolu neumřeme, ano?”
„Ty romantická ty,” řekla. Ještě mě pohladila po vlasech. „Myslím, že přesně to bychom měly udělat.”
A tak jsem vstoupila do nového života se Serou, společně jsme všechno vymýšlely, našly si práci v magických oborech a nakonec se skutečně vzaly, jak jsme si slíbily. Bylo to, jak jsem pevně věřila, všechno, co jsem kdy chtěla.
(No Ratings Yet)
Loading...