A přesto jsem se teď nedokázala zastavit. Ať už jsem byla nepřipravený, nebo ne, prostě jsem se musela zatraceně snažit.
****
Mé nejhorší obavy a nejistota se v následujících dnech ukázaly jako neopodstatněné. Obavy měly tendenci vždycky předpovídat horší věci, než se ukázalo ve skutečnosti, když jim byl dán čas.
Zjistila jsem, že se Serou trávím čas denně. Někdy hodně, někdy jen na jídlo, ale vždycky něco.
Někdy jsme jedly s některými jejími dalšími přáteli. S Derekem, Jocelyn a Trevem jsem už měla slušné vztahy a oni mě přijali mezi sebe, jako by o nic nešlo. Naomi a Maxe bych bez opětovného představení nedokázala pojmenovat, ale zase se zdáli být dost milí na to, že mě mají kolem sebe. Předpokládala jsem, že Sera se nebude stýkat s lidmi, kteří jsou očividní kreténi.
Bylo to přizpůsobení, když jsem si zkrátila svůj pravidelný čas ve společnosti. Možná jsem si až příliš zvykla být sama se svými myšlenkami a trávit čas plánováním svého rozvrhu v hlavě nebo abstraktním probíráním nějaké nové magické teorie. Měla jsem pocit, že moje schopnost udržet krok v konverzaci není úplně na úrovni, ale to byly jen rozpaky a bylo to něco, na čem jsem mohla zapracovat.
Sera mě stále více těšila některými kouzly, která uměla. Většinou to byla metalurgie a v té se předváděla čím dál víc, jakmile jsem se smířila s tím, že v ní prostě nebudu tak dobrá, a možná to bylo v pořádku. Byly tam i jiné věci, někdy věci, v nichž byla podle toho, co jsem zažila, jedinečně talentovaná. Nebo někdy prostě věci, které jsem nepovažovala za důležité se naučit, nebo věci, které mě vůbec nenapadly.
„Opravdu se takhle stříháš?“ zeptala jsem se snad už potřetí.
Sera trpělivě pokračovala v rozčesávání mé zamotané změti. „Cože, ty pořád používáš nůžky?“
„No… jo. Od toho jsou.“
„Tak mi dovol, abych ti otevřela oči.“
Trpělivě jsem seděla a nechala Seru, aby mi dokončila česání vlasů. Popravdě řečeno, ani tak mi nezáleželo na účesu nebo na tom, jak byl proveden. Potřebovala jsem ho, to jsem nepopírala. Bylo tak snadné tady takové věci zanedbávat. Matně jsem si vzpomínala, kdy pro mě délka a účes vlasů měly rozhodující význam.
V tomto případě mi záleželo na Seřině pozornosti. Její prsty v mých vlasech, její pečlivé doteky. Dokonce i občasné bolestivé škubnutí, když její kartáč bojoval o kontrolu s mou pokožkou hlavy. Bylo to příjemné. Jako bych někam patřila. Díky ní bylo tak snadné chtít být v její blízkosti, ať už z dobrého důvodu, nebo bez konkrétního.
„Jsi připravená?“ zeptala se.
Zamrkala jsem a otevřela oči, sotva jsem si uvědomila, že jsem je kdysi zavřela. Nebyla jsem zrovna uvolněná. Většinu času byla dost jemná, ale jindy naprosto tvrdá. Přesto jsem se nechala ukolébat.
„Jistě,“ řekla jsem a snažila se tvářit, že dávám pozor. „Na co?“
„Začnu stříhat,“ řekla.
„Aha,“ řekla jsem. „To.“
Moje ucho potěšil jemný šepot, něco se zalesklo a na podlahu se snesl pramínek vlasů. Zamračila jsem se na něj a přemýšlela, odkud se vzal, když se k prvnímu přívalu mých vlasů přidal další.
„Nehýbej se,“ napomenula mě Sera jemně a prsty mi přesunula hlavu tam, kam chtěla.
Trochu jsem si přála mít zrcadlo nebo něco, abych mohla sledovat, co dělá. Teorii jsem znala. Přesně zaměřené a vedené čepele vzduchu, ostřejší než většina nůžek, o kterých se jí při šikovném použití může jen zdát, a také smrtelně účinné.
Znepokojivé množství mých vlasů se zmítalo kolem, vždy doprovázené tichým svištěním větru. Abych byla spravedlivá, měla jsem jich na začátku docela dost. Možná by neškodilo zkusit méně divoký vzhled. Zvlášť pokud by se to Serě líbilo. To pro mě bylo den ode dne důležitější.
Vánek mi co chvíli prohrábl vlasy a donutil je zatřepetat a znovu se nastavit do nové, lehčí polohy. Ten pocit byl svým způsobem intimní, i když jsem se nedokázala rozhodnout, čemu dávám přednost – jestli tomu, nebo Seriným fyzickým dotekům. Obojí bylo příjemné.
Po dlouhé době, a také nějak příliš rychle, mě Sera naposledy zkontrolovala a pak mě pustila.
„Tak,“ řekla. „Hotovo.“
„Jak vypadám?“ zeptala jsem se.
„Mě se neptej. Podívej se do zrcadla, hlupáčku.“
Přikývla jsem, neochotně vstala a přešla k Serinu osamělému, trochu otlučenému zrcadlu. Oči se mi rozšířily, když jsem si prohlédla svůj odraz. Na první pohled mi nebyl podobný. Byla jsem tak zvyklá být mírně zarostlá, ať jsem dělala, co jsem dělala. Ale můj první opravdový, cílevědomý sestřih po letech už udělal rozdíl.
„Wow,“ řekla jsem.
„Dobré wow, že?“ ujistila se.
„Jo,“ řekla jsem a zakroutila hlavou sem a tam. „Vypadám dobře, skoro.“
Sera mě líně pozorovala, schoulená s nohama na prsou a bradou opřenou o složené ruce přes kolena. „Víc se pochval.“
„Hm?“
„Vypadáš náležitě dobře,“ řekla.
Nepohodlně jsem pokrčila rameny. „Možná mi přisuzuješ příliš velké zásluhy,“ zamumlala jsem.
Snažila jsem se vidět sama sebe tak, jak mě vidí ona. Všímat si jakékoli kombinace mých rysů, která by se dala bez přívlastku kvalifikovat jako dobře vypadající. Zarazila mě náhlá otázka, zda se někdo dokáže vidět tak, jak se vidí ostatní lidé, zejména konkrétní lidé, kterým na tom záleží. Bylo to pro mě v tu chvíli příliš filozofické, než abych se do toho pouštěla.
„Kdo říká, že ti dávám zásluhy?“ opáčila Sera. „Jen si myslím, že jsem ti sakra dobře upravila vlasy.“
Nepřítomně jsem se zachichotala a natáhla se, abych si s nimi trochu pohrála. Byly kratší, než jsem byla v poslední době zvyklá, to mě nepřekvapilo, ale také světlejší a skvostnější.
„Udělala jsi s nimi něco?“ zeptala jsem se podezřívavě.
Sera se nevinně usmála. „Možná ano. Jsou věci, které se dají dělat s jemným použitím vzduchu, víš.“
Zalapala jsem po dechu. „Je to magie? Nezůstane to takhle? Myslela jsem, že mi jen, víš, v podstatě víc rozčesáváš vlasy.“
„Trochu z obojího,“ řekla zcela bez obalu. „Stejně je to jen malý přírůstek. Stejně jako používání kondicionéru při mytí. Až to zmizí, tak se toho moc nezmění. A kdybys chtěla, abych ti to předělala, jsem vždycky po ruce.“
„Aha, snažíš se mě uplatit, abych se s tebou víc stýkala,“ obvinila jsem ji a tlukot mého srdce prozradil náhlou šílenou potřebu, aby mé prohlášení bylo alespoň částečně pravdivé.
Nedokázala jsem vyjádřit svou úlevu, když Sera nenuceně přikývla a řekla: „A co když ano?“
****
Týdny se točily dál. Učily jsme se nové věci – což bylo účelem škol obecně – a se Serou jsme si zvykly cvičit spolu tak často, jak jen to šlo. V některých věcech jsem zaostávala tam, kde jsem cítila, že bych měla být, ale to, že jsem ji měla jako studijního partnera, mě tu a tam také povzbudilo, takže to všechno vyšlo zhruba vyrovnaně.
Pokud jsem technicky vzato stále vycházela v učení v průměru o něco slabší, byla to oběť, kterou jsem se vědomě rozhodla podstoupit. Bylo to jako propadnout závislosti, říkat si, že kdykoli se můžu vrátit k tomu, jak to bylo, když budu muset, ale pokaždé vědět, že ta myšlenka je větší lež než předtím.
Naučila jsem se používat vzduch stejně jako Sera, aspoň pokud šlo o jemný vánek ve vlasech. Ve skutečnosti jsem se neodvažovala stříhat. Stejně to nepotřebovala.
Ale mohly jsme si po sprchování navzájem vyfoukat vlasy, pokud jsme chtěly. Bylo to malé, malicherné využití našich magických schopností, ale bylo to intimní a uvolňující a byla to záminka, abychom se na konci dlouhého dne společně zklidnily.
Ukázalo se, že mám docela ráda, když Sera zavře oči a opře se o mě, zatímco jí suším vlasy. Seděla jsem tam a dráždila ji mnohem déle, než bylo nezbytně nutné, jen abych se snažila najít to nepolapitelné, ale potvrzující předení, které vydávala, když byla opravdu spokojená s tak jemnou masáží.
Spolu s vlasy jsem si dala víc práce i se zbytkem svého zevnějšku. Ne že bych měla obrovský výběr, ale mohla jsem si dát víc záležet na oblečení a sebemenších dotecích make-upu. Toho posledního jsem moc neměla, ani jsem se s ním už léta neobtěžovala, ale konečně jsem měla pocit, že to má zase nějakou hodnotu.
Při nedostatku jiných, lepších možností jsem si oblékla své pomyslné kalhoty velké holky a jednoho večera vystopovala Naomi, přičemž jsem si připadala hloupě, když jsem stála u jejích dveří a žádala ji o pomoc. Mezi Serinými kamarádkami mi připadala v ohledu vzhledu nejkonzistentnější.
„Ty… chceš pomoct s líčením?“ ptala se a naklonila zvědavě hlavu.
Přenesla jsem váhu a nepříjemně si třela ruku. „Ehm… ano? Prosím? Já jen… Už dlouho jsem nic nepoužila.“
Naomi mě chvíli studovala. „Abys udělala dojem na Seru?“ zeptala se nakonec.
„Nevím, jestli zapůsobit,“ řekla jsem. „Ale mohla bych vypadat trochu reprezentativněji.“
Naomi se na mě pomalu, záhadně usmála. „Tak to se radši podíváme, co se dá dělat.“
Zatáhla mě do svého pokoje a náhlé vzrušení z mé žádosti mě přimělo zapochybovat o tom, zda to vůbec bylo moudré. Nicméně mi poskytla základní návod, o kterém jsem si myslela, že by se mi mohl hodit, a také mi půjčila pár věcí, které jsem neměla. Bylo to od ní strašně milé, pomyslela jsem si, vzhledem k tomu, že jsem byla v jejím kruhu novým vetřelcem.
„Díky,“ řekla jsem rozpačitě a stále jsem obdivovala, jak velký rozdíl může udělat malé, strategické množství produktu na mém obličeji. „Můžu se ti nějak odvděčit. Kdybys něco potřebovala nebo chtěla…“
„S tím si nedělej starosti,“ odvětila. „Je to všechno pro Seru, ne? Mně to za to stojí.“
Moc jsem nechápala, co tím myslí, i když jsem se přinutila uznat, že přátelství obvykle není určeno k transakcím. Právě doba strávená ve škole mě přiměla na to zapomenout. Můj čas bez přátel. Čas, kdy jsem si zvykla, že každé jednání s jiným studentem je na určité úrovni transakční. Já jsem něco chtěla, oni chtěli něco jiného, oba jsme dostali, co jsme chtěli. Bylo pro mě šokující narazit na úplně jinou situaci a musela jsem opravdu změnit své myšlení.
„Děkuji,“ zopakovala jsem a šourala se směrem k jejím dveřím.
Naomi vypadala stejně pobaveně jako cokoli jiného. „Jsi roztomilá, když se takhle stydíš a jsi divná. Vím, že to Sera viděla, ale já to nikdy předtím neviděla.“
Zuřivě jsem zrudla, její poznámka mě neuvěřitelně zaskočila. „Je to… dobře?“
Zasmála se. „Jo, je to dobrý. Je to fakt dobrý. Bavte se, ano?“
„Hm… dobře.“
****
Poté jsem zaznamenala další poněkud zvláštní chování Seriných přátel. Pořád jsem měla problém považovat je za naše přátele. Byli to nejdřív její a já si nebyla jistá, jestli jsem si všechny ještě úplně získala. Byli milí, ale neměla jsem s nimi takové pouto a historii jako Sera.
Přesto to mohla být jen moje představivost. Nebo fakt, že jsem v poslední době změnila vzhled. Záměrně jsem se v těchto dnech nosila jinak, než byli zvyklí.
„Prostě mám pocit, že se děje něco divného,“ řekla jsem jednoho dne ke konci tréninku Serě.
„Jak to myslíš?“ zeptala se.
„No… vždycky mi přijde, že jsou zapojeni v nějakém vtipu, který jsem nepochopila,“ řekla jsem. „Možná se mi to jen zdá. To by klidně mohla být. A rozhodně tím nenaznačuju, že by nebyli vstřícní, protože byli.“
Sera se na mě podívala se stejným nejasně vědoucím, trochu pobaveným výrazem, jaký jsem v poslední době dostával od jejích přátel. „Já bych si s tím nedělala starosti.“
„Dobře, vidíš, to mi nepomůže. To je přesně ten druh věcí, které ve mně jenom zvýší paranoiu. Něco se přece děje, ne?“
Sera se nevinně podívala nahoru a broukla si pro sebe. „Asi bych se tě měla někdy na něco zeptat,“ rozhodla se nakonec.
„Aha, takže nejsem blázen,“ řekla jsem a cítila se dostatečně ospravedlněná, abych odložila stranou fakt, že moje paranoia byla oprávněná.
„Nejsi blázen, to ne,“ ujistila mě Sera. „Ale není to nic špatného.“ Odhrnula si vlasy s plachým úsměvem, na jaký jsem od ní nebyla zvyklý. „Aspoň doufám, že si to nebudeš myslet.“
Vrátila se mi úzkost. Ne nijak silně, jen se mi trochu zrychlil tep. „Jestli se mě záměrně snažíš poslat na emocionální horskou dráhu, tak jsi začala skvěle.“
„Ha, ne, nesnažím.“ Sera pokrčila rameny. „Půjdeme na večeři?“
„Jistě.“
Do prostoru jídelny jsme nedošly. V polovině cesty zazněl poplach a osvětlení výrazně zrudlo.
Obě jsme se Serou ztuhly jen na vteřinu, než jsme změnily směr zpátky do svých pokojů a pohybovali se téměř jako jeden spojený celek.
„Do prdele,“ zabručela jsem. „Co myslíš, že to je?“
„Nevím,“ řekla a zrychlila tempo do mírného běhu. „Už je to dlouho, co jsme tu měli vetřelce.“
„Ale nějaký být musí, ne?“ řekla jsem. „Měli jsme za tu dobu, co jsme tady, poplach kvůli něčemu jinému?“
„Pokud si vzpomínám, tak ne,“ řekla Sera. „I když jsem slyšela zvěsti o…“
Zahnuly jsme za roh a Sera se odmlčela uprostřed věty. Postava před námi, snad v polovině chodby od místa, kde jsme stály, nás vycítila, jakmile jsme se objevily na dohled. Oči se mi rozšířily, když jsem si ji všimla.
Nebyl to člověk. To bylo okamžitě zřejmé. Vůbec jsem se snažila ho zařadit. Vypadalo to jako nějaký kříženec pavouka a kudlanky, ale zvětšený do velikosti lva. Bylo to nesmyslně velké a nohaté, všechny hrany vybíhaly na všechny strany. Jeho hlava byla jako z noční můry s čelistmi, které vypadaly, že by dokázaly jedním stiskem ukousnout hlavu.
To všechno by bylo dost zlé, ale bylo to také rychlé. Jako neskutečně rychlý. Jakmile se to začalo ploužit, jakákoli naděje, že před tím uteču, se mi vytratila z hlavy. Ani jsem si nebyla jistá, jak bych jinak reagovala, kdyby se to tak rychle nepřiblížilo. Na tom nezáleželo. Udělala jsem všechno, co mě napadlo, natáhla jsem se po proudu a chytila se svého oblíbeného prvku jako bezpečnostní deky.
Oheň mi vykvetl z rukou, z obou najednou, a spojil se přímo do tváře té hrůzy, která se na nás řítila. Vřískalo to zvukem, který mě rozechvěl a měla jsem strašnou chuť utéct, přestože jsem věděla, že je to lepší, ale tohle nutkání se naštěstí muselo potýkat s mou ještě silnější touhou tu věc zabít, zabít ji a vymazat z mé reality. Měla jsem strach, ale na ten strach se stále hlouběji nabaloval horký vztek, vztek na tu věc, která se odvážila vyvolat ve mně takové pocity.
Nechtěla jsem se bát. Rozhodně jsem nechtěla umřít. A taky jsem, poněkud sobecky, nechtěla, aby se to vyjebávalo se Serou. Byla něčím dobrým v mém životě, po příliš dlouhé době bez někoho, jako byla ona, a tahle zasraná věc mi ji chtěla vzít, ať už tím, že by sežrala mě, ji nebo nás obě, když na to přijde.
Nic z toho nebylo racionální. Souvislé myšlení bylo v tu chvíli hodně vzdálenou záležitostí. Záleželo jen na mém vzteku. Jen to, že jsem do toho proudu vtahovala další a další energii, vlévala do té věci čistý žár a plamen a nutila ji litovat, že vůbec existuje, natož aby mě děsila k smrti.
Všechno se to odehrálo v mžiku, nehledě na mou zuřivou vnitřní litanii. Čas mi připadal na drahocennou vteřinu nebo dvě pomalý, ale ve skutečnosti to byla téměř okamžitá záležitost od nabití a téměř sežrání až po příval napůl uvařených hmyzích nohou, které se valily na zem kolem mě a Sery.
Způsob, jakým se tvor na konci rozpadl na kusy, by byl téměř komický, kdyby to celé nebylo tak traumatizující. Neochotně jsem se pustila proudu, nechtěla jsem úplně uvěřit tomu, že ústřední kus se doopravdy a dobře vypařil a že zbylé kousky leží mrtvé, aniž by v nich zůstala stopa životní síly.
Třásla jsem se tak silně, že jsem sotva stála na nohou. Třásla jsem se, jako by mrzl vzduch. Sera se ke mně přiblížila, aby mě podepřela, a přestože jsem si její přítomnost ještě před chvílí velmi dobře uvědomovala, její dotek mě donutil nadskočit a málem vyvolal další kolo očistného ohně.
„Hej, hej,“ řekla konejšivě. „Zvládalas to. Je to mrtvé.“
Přikývla jsem. Věděla jsem to. Ale nemohla jsem se přestat třást.
„Můžeš chodit?“ zeptala se.
Hlas se mi zlomil, jak jsem se snažila mluvit. „Nevím.“
„Tak to zkusíme. Nevíme, jestli to byl jediný.“
Moje kroky byly přinejlepším nejisté a Sera mě držela ještě blíž s rukou kolem pasu a mou paží přehozenou přes její ramena. To mi pomáhalo nejvíc, myslela jsem si, že je to útěcha z její přítomnosti v danou chvíli. Potřebovala jsem něco, čeho bych se mohla chytit, abychom si já i mé chvějící se tělo uvědomili, že je to v pořádku, že je všechno v pořádku.
Sera se ani nepokusila nechat mě v mém vlastním pokoji. Zatáhla mě do svého a pokusila se mě jemně posadit na postel. I přes její snahu jsem se nemotorně svalil na zem, ale i ležet v chaotickém rozvalení bylo lepší než se dál pokoušet stát.
Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. Moc to nefungovalo, ale trochu to pomohlo, jen trochu.
Sera mi něco sebrala z vlasů a pak z ramene. Zmateně jsem se zamračila a sledovala její ruku, pak jsem si ke svému znechucení uvědomila, že ze mě čistí kousky tvora. Moje zděšení z toho, jak jsme obě následně zaneřáděné, nějak vyústilo v můj smích. Dlouhý, bolestivý, téměř vzlykavý smích. Za daných okolností tak nepatřičný, ale nemohla jsem přestat.
Naštěstí Serovi moje drobné zhroucení nevadilo. Předpokládala jsem, že to v tuhle chvíli nebyla ta největší starost. Jen se posunula a složila si mou hlavu do klína, hladila mě po vlasech a nechala mě, abych se unavila.
„Promiň,“ řekla jsem a stále bojovala s posledními zbytky chichotání.
„To je v pořádku,“ řekla a jemně se na mě usmála. „To bylo… kurva, to bylo něco.“
Sera mi zvedla jednu ruku nad obličej a teprve tehdy jsem si uvědomila, že se jí prsty třesou stejně jako mně, že je stejně rozrušená a já ji místo toho nutím řešit moje zhroucení.
„Promiň,“ zopakovala jsem, otřela si obličej a pokusila se posadit. „Jsem úplně na dně.“
Sera mě přinutila, abych se vrátila zpátky na zem. „Neomlouvej se, ty idiote,“ vykřikla a do jejího tónu se vkradl náznak tvrdosti. „Právě jsi nás zachránila. To bylo zatraceně děsivé. Jen si lehni.“
„Třeseš se,“ řekla jsem.
„Jo, ty taky.“
„Neměla by ses o mě teď starat,“ řekla jsem. „Budu v pořádku. Můžu…“
Sera vzala můj obličej do obou dlaní a palci se mi dotkla tváří. „Mags, nejspíš jsi mi právě zachránila život. Byla jsem příliš pomalá. V tom mžiku bych nedokázala udělat vůbec nic. Prosím, nedělej si teď o mě starosti. Nech mě, ať se starám o tebe. Před chvílí jsi spotřebovala spoustu energie a ještě jsme se nenajedly. Vlastně si myslím, že tu mám pár nouzových svačinek, jestli je najdu.“
Pokusila se pohnout, ale nikam jsem ji nepustila. Nebylo to vědomé rozhodnutí, jen jsem se přistihla, že mi vyhrkly slzy, to bylo všechno. Ne něco typu toho šíleného smíchu, ale plný, upřímný vzlykot. Uvolnění něčeho uvnitř mě, co se potřebovalo dostat ven.
Bylo mi hrozně líto, že se s tím ode mě musí vypořádat právě teď. Chovala se tak mile a já ani nevěděla, co to bylo za pláč, natož že jsem se nemohla nadechnout, abych jí to vysvětlila.
Převalila jsem se na bok, přitiskla se k ní tváří a nechala ji, aby mi kolébala hlavu. Začala jsem jí ležet na klíně, ale ona se mnou pomalu manévrovala, až mě přitiskla k hrudi a jemně houpala sem a tam. Byla ke mně tak něžná a já se zmohla jen na to, že jsem blekotala a dělala jí nepořádek na košili. No, každopádně spíš nepořádek, který se mísil se smaženými vnitřnostmi příšery.
Mlhou v mé hlavě pronikl tichý zvuk. Chvíli mi trvalo, než jsem si ho zařadila, ale uvědomila jsem si, že si Sera brouká. Něco, co jsem nepoznávala, ale dávalo mi to pocit jakési ukolébavky. Nebyla v tom žádná slova, žádná, která by zpívala, jen si pořád broukala.
Ať už to bylo její broukání, nebo jen moje vyčerpání, poněkud jsem se ze svých intenzivních emocí dostával dolů, postupně a v záchvatech. Chvíli trvalo, než se mi podařilo vzlyky úplně zastavit, a Sera si celou dobu nepřestala broukat ani mě houpat. Tentokrát jsem se jí nebránila. Ani jsem nechtěla. Když jsem se nechala držet a utěšovat, místo abych se tomu bránila, ukázalo se, že se nedokážu snadno odtáhnout.
Sera mě nepřestala kolébat ani ve chvíli, kdy jsem se opět cítila klidná, nebo tak klidná, jak to asi ještě nějakou dobu bude. Chtěla jsem něco říct, cokoli, ale jen těžko jsem dávala dohromady myšlenky nebo slova.