Siréna 01

Vstupovala do pasti.

Věděla to a věděla to i žena, kterou lovila. Vždycky to byla past. Hra se pro ni začala opakovat, i když oficiálně bojovala se zločinem teprve něco přes rok. Běžela po trase, která se blížila její normě, ale byla varována před vzory. Její učitel ji učil, jak nebezpečné je stát se předvídatelným. Mířila od soudní čtvrti směrem k Thomasovu průmyslovému parku. Dostala tip, že hlavní podezřelý ze série podivných událostí v Banksu na druhém konci města si tam zřídil kancelář, obchod a sídlo.

Proto věděla, že je to past. Tohle nebyl film. Jediný případ, kdy bojovník proti zločinu dostal spolehlivý tip, kde se podezřelý nachází, sloužil tomu, aby se padouch mohl dostat na stopu superhrdiny. Běžela vstříc velké neznámé, totožnosti téhle dívky. Jediné, co měla, byla skupina bankovních pokladníků z různých bank, kteří jí předávali tisíce dolarů. Poté si už pořádně nepamatovali, co udělali a proč přesně to udělali. Ať už to byl kdokoli, dávala si velký pozor, aby po svých návštěvách nezanechala žádné stopy, žádné kamerové záznamy, žádné očité svědky. Jediný důvod, proč věděla, že jde o dívku, byl ten, že v tipu, který dostala, stálo „ona“.

Noční obloha nad její hlavou byla vybledle tmavě modrá. Světla města se odrážela od černé prázdnoty a vylévala k nebi studené žhavé světlo, takže hvězdy vypadaly matně a bez zájmu. Cihlové a ocelové budovy pod ní byly většinou tmavé, jen v několika málo oknech se svítilo. Město působilo stísněně i v těchto nočních hodinách.

Zastavila se v postupu ze střechy na střechu, aby se naklonila a zadívala se na temnou řídce obydlenou ulici pod sebou. Široce rozmístěné malé jilmy byly v tomto letním období svěží a zelené a jejich bohaté listí jí bránilo ve výhledu na chodník. Vždycky ji potěšilo, když viděla zeleň života dole uprostřed špíny a bídy civilizace.

Podívala se doleva, přehodila si přes rameno dlouhé rovné blond vlasy a uviděla pár, který kráčel po ulici. Byl to poměrně vysoký běloch a po jeho boku nižší žena tmavé pleti. Ona měla ruku hadovitě vytaženou na zádech, aby si ji přehodila přes rameno, zatímco on ji pohodlně objímal do půli těla k sobě. Při pohledu na dvojici si ztěžka povzdechla. Věděla, že to není jejich vina, byli zamilovaní. Zároveň jim musela závidět téměř až k nenávisti. Nebyl to její nápad mít tyhle schopnosti. Pak se ale zarazila.

Její schopnosti byly něco, co nemohla ovládat. Nevěděla, odkud se vzaly. Jeden den byla normální studentkou technické dokumentace, druhý den viděla skrz téměř cokoli. A když křičela, dokázala rozbít sklo a omráčit lidi do bezvědomí. Když to udělala poprvé, vyděsilo ji to k smrti. Dostala se do sporu s bývalým kvůli nějaké hlouposti a začala křičet. Vzápětí se kolem ní rozbíjely skleničky. Téměř viděla, jak z ní vycházejí viditelné vlny, a nemohla přestat. Jejímu bývalému se zaleskly oči a omdlel přímo před ní, z uší mu tekla krev. Ten křik trval šíleně dlouho. Zdálo se, že trvá celé hodiny, než se jí podařilo umlčet. Rozhlédla se kolem sebe a ztěžka lapala po dechu, když viděla, že kavárna, ve které se nacházela, už nemá žádná okna. Všude jen sklo a na podlaze lidé v různých stádiích bezvědomí, jako by právě přežili výbuch bomby. Byla tak vyděšená, že jediné, co mohla udělat, bylo utéct.

Když se zastavila, zahrabala se na koleji a týden odmítala vyjít ven. Klepání, které ji vyvedlo z vynuceného vyhnanství, neslyšela poprvé. Bylo důrazné, ale přesto nějak jemné. Připomnělo jí tátu a ona bez přemýšlení otevřela dveře a podívala se na nejkrásnější ženu, jakou kdy viděla.

Ta byla vyšší než ona. Tmavá, sytě hnědá pleť, vlnité černé vlasy plného objemu až k pasu. Ty nejhlubší a nejpronikavější hnědé oči, bylo pro ni těžké dívat se do nich příliš dlouho. Představila se jako Seema a přikázala jí, aby si vzala věci na několik dní. Bez přemýšlení popadla noční tašku, naházela do ní pár předmětů a hygienických potřeb a následovala Seemu do auta.

Odtud byla uvedena do tvrdého života výcviku a boje proti zločinu. Šílené je, že přijala všechno, co jí Seema řekla, a všechno, co po ní starší žena chtěla. Byly chvíle, kdy chtěla přestat, ale něco uvnitř jí nedovolilo skončit. Seema ji naučila, jak ovládat své nové schopnosti a jak trénovat své tělo, aby dokázalo věci, o kterých by si ještě před pár týdny nemyslela, že je jich schopná. Po několika měsících jí Seema dala nové jméno a kostým. Jmenovala se Siréna. Nosila černý trikot s modrými pruhy, které jí sahaly od zadečku až do podpaží. Pomáhal jí udržovat její bohaté košíčky velikosti DD, které se během tréninku vůbec nezmenšily, a na sobě měla tmavě fialový, téměř černý korzet. Punčochy měla modré s černými pruhy, které se jí proháněly po těle. Boty jí sahaly do poloviny stehen a měly přiměřený podpatek, vysoký jen asi centimetr. Strávila v nich tolik hodin tréninkem, že jí teď připadaly pohodlnější než tenisky. Na Seemu od té doby narazila několikrát a tmavá mocná žena byla vždy ochotná své mladé chráněnce pomoci. Měla však pocit, že se Siréna musí osvědčit sama, a tak se ní už několik týdnů nebyla v kontaktu.

Bez ohledu na to, jak se s tímto životem seznámila, byla to nakonec její volba, že se mu bude věnovat. Chtěla a stále chtěla chránit nevinné, jako byli ti dva dole na ulici pod ní. Tvrdě trénovala, aby byla ve formě, v jaké byla, a stejně tvrdě pracovala, aby byla tak úspěšná, jak byla. Její schopnosti byly darem, který jí pomáhal dělat to, co chtěla, nic víc. Ztratila dvojici z dohledu, když procházela pod širokými bujnými větvemi jednoho z jilmů. Nemělo smysl snažit se změnit to, co si sama vybrala, a bylo načase jít do práce. Naposledy se podívala na místo, kde se jí dvojice pod stromem ztratila, a sprintem přeskočila rozdělení budov, aby dopadla na tu vedle ní, a pokračovala v běhu.

Snažila se vrátit do rytmu běhu po střechách, ale z nějakého důvodu se jí myšlenky stále vracely k páru na ulici. Chtěla s nimi navázat vztah, ale bylo to příliš nebezpečné. Zkoušela to, ale tím by jen ohrozila sebe i toho kluka. Sama už dopadla několik zločinců. Pravda, nebyla tak okázalá jako Thunder Struck nebo Maiden Jade, ale dnes večer se hodlala předvést. Pořád se musela osvědčovat, nikdy to nebylo snadné a ani se jí nedostávalo takové slávy jako některým jiným superhrdinům po celém světě.

Zastavila se a přikrčila se ve stínu střešní klimatizační jednotky na své budově. Z bočního pouzdra vytáhla skládací dalekohled. Opatrně se vyklonila a prohlédla si budovu, na kterou ji upozornil anonymní tip. Byla úplně černá, nebylo na ní nic, co by ji odlišovalo od ostatních budov. I to byla součást pasti. Odložila dalekohled. Znovu si nasadila tmavomodrou masku na obličej. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Jsi si jistá, že víš, co děláš? Přikývla a otevřela své tmavomodré oči. Vyskočila z přikrčené pozice a rozběhla se přes budovu. Přebíhala ze střechy na střechu a těsně překonávala vzdálenost mezi ní a jejím cílem. Poslední rozestup mezi budovami málem nezvládla. Zachytila se před pádem o tucet pater níž.

Po mírném boji se jí podařilo vytáhnout se na střechu svého cíle.

Zatím to bylo dobré. Byla si celkem jistá, že nenadělala příliš velký hluk, ale přesto se podívala dolů přes patra budov, aby se ujistila, že na ni nic nečeká. O čtyři patra níž od střechy seděla u stolu s rozsvícenou stolní lampou jediná žena. Doufám, že si užíváte to, co děláte. Řekla jí v duchu, protože jsem si docela jistá, že tam, kam jdeš, si s tím nebudeš muset dělat starosti. Tohle bude jednodušší, než si myslela.

Rozhlédla se po střeše po nějakém vstupu. Našla okno, které zůstalo otevřené hned vedle požárního schodiště. Proplížila se střechou a snadno se přehoupla přes zábradlí, aby tiše přistála na kovové mříži požárního schodiště. Rychle sklouzla po zábradlí a přikrčila se v otevřeném okně. Viděla téměř skrz cokoli, ale vidět ve tmě pro ni bylo stejně obtížné jako pro další dívky. Musela si pomalu proklestit cestu horním patrem, aby nevydala žádný zvuk a neupozornila nic netušícího hosta na svůj příchod. Dostala se ke schodišti a plížila se tři patra dolů, kde pracoval její cíl.

Prohlížela si stěny, aby se ujistila, že se nepohnula. Stále seděla u stolu s rozsvícenou jedinou stolní lampou a pracovala na stohu papírů. Možná ta dívka nebyla ta, na kterou dostala tip. No, už tu byla a nemělo smysl o sobě teď pochybovat, pravda se jí vyjeví sama, až si pořádně prohlédne ty dokumenty, na kterých pracovala. Titul z technického psaní někdy opravdu sloužil svému účelu.

Prošla několika vnějšími místnostmi a přitiskla se ke zdi před ženinou kanceláří. Podlaha pokrytá kobercem dokonale pohltila zvuky kroků. Naposledy se zhluboka nadechla a vpadla do místnosti. „ZŮSTAŇ, KDE JSI!“ Zakřičela v naději, že z dívky dostane nějakou reakci. Žena se jen trochu napřímila na židli. Neudělala žádný prudký pohyb, ani se nepokusila promluvit. Prostě jen seděla. To je něco jiného, pomyslela si. Udržovala si odstup od ženy a jejího stolu, zatímco se pomalu plížila kolem, aby jí dobře viděla do tváře.

To, co spatřila, ji přinejmenším překvapilo. Měla tmavě hnědé vlasy, které jí z hlavy splývaly na ramena v lesklých vlnách, které jako by chytaly světlo, i když se nehýbala. Měla vysoké lícní kosti, které jí možná dodávaly drsný vzhled, ale oči a plné rty její vzhled zjemňovaly. První, co ji napadlo, bylo: Sakra, ta je vážně hezká! Okamžitě tu myšlenku zavrhla; tahle dívka by mohla být zločinec a ona tu byla kvůli práci.

Žena měla na sobě halenku s krátkým rukávem a véčkovým výstřihem, který odhaloval její velkorysý dekolt. Měla vypracované paže a vypadala, že je hodně ve formě. Siréna si vzpomněla, že ji Seema varovala před lidmi, kteří jsou ve formě. Byl velký rozdíl mezi velkými lidmi a lidmi, kteří o sebe pečují. Musela by si dávat velký pozor. Její ostré modré oči se setkaly s jejíma. Její oči měly stejnou čistě křišťálově modrou barvu jako Sireniny oči.

Chtěla něco říct, když na ni žena promluvila a přerušila ticho. „Mohu vám pomoci, mladá dámo?“

Už je to dlouho, co Sirénu někdo oslovil mladá dámo. Nebylo to ani v nejmenším povýšené a ona si byla jistá, že ji najednou někdo navedl na scestí. Ale když už tu byla, nemělo smysl si pro jistotu neprohlédnout všechny ty papíry. „Jen jsem se zastavila, abych zkontrolovala pár věcí.“ Podívala se na stohy papírů, které pokrývaly stůl.

„Nebude vám vadit, když se na všechny ty papíry rychle podívám?“

„To je nějaká inspekce?“ zeptala se a po tváři se jí rozlil křivý úsměv.

Povytáhla obočí nad jejím nonšalantním přístupem k celé věci. Tohle nemůže být ta dívka, o kterou mi jde. „Ano, přesně tak. Jde o běžnou městskou inspekci řádných povolení pro nové budovy v průmyslové čtvrti.“

Žena přitáhla ruce k područkám židle a odsunula židli od stolu. „Pokud je tato inspekce tak důležitá, že Průmyslový výbor vyšle Sirénu do mé kanceláře v tak pozdní hodinu, pak rozhodně.“ Gestem ukázala na velmi pohodlně vypadající židli naproti sobě přes stůl. „Posaďte se, prosím. Projděte si vše, co si přejete.“

Připadala si jako naprostý hlupák, pomalu zaujala naznačené místo a z nejbližšího stohu vytáhla formulář. Byl to jakýsi formulář na pořízení součástek. Nechápala, co je to díl GA 2-50, ale byla si jistá, že je to neškodné. Odložila stránku stranou a popadla další list.

„Proč jste venku tak pozdě, Siréno?“ zeptala se žena příčinlivě.

Zvedla oči od čtení. Dívala se na ni nenuceně. Ty jasně modré oči se jí upíraly do očí. Neměla odpověď, a tak otázku ignorovala a četla dál. Její učitelka Seema ji varovala, aby se nepouštěla do planých rozhovorů.

„Už je hodně pozdě. Sama jsem měla v plánu jít brzy domů.“

Podnikatelka si jen tak povídala. Odložila list stranou a vzala si z hromádky další formulář. Byla to účetní role pro „odbor práce“.

„Budu moc ráda, když půjdu domů. Byl to pro mě tak dlouhý den.“

Její hlas zněl docela příjemně a dokázala se vcítit do toho, co říkala. Toho rána musela vstávat v šest hodin, aby mohla jít do své skutečné práce. Boj se zločinem byl skvělý, ale plat byl mizerný.

„Samozřejmě, dneska je pro mě skoro každý den dlouhý. Když jsem si založila vlastní firmu, nikdy mi neřekli, že se zase nevyspím celou noc.“

Ženin hlas byl docela příjemný, a dokud se nehýbala, Siréna ji spokojeně nechávala mluvit. Alespoň by věděla, kde v místnosti se nachází. Nechala očima projíždět seznam výdajů.

„Poslední dobou jsem strašně unavená.“

Zdálo se, že se jí hlas jen o trochu zpomalil. Pro Sirénu bylo snadné ji poslouchat.

„Opravdu unavená… pořád. Když jsi přišla, měla jsem problém udržet oči otevřené. Při vší té práci, kterou musím udělat.“

Všechna ta práce, kterou musím udělat. Vždycky bylo víc práce, kterou bylo třeba udělat. Siréniny oči sklouzly z místa na stránce a musela znovu zaostřit. Odložila list stranou, aniž by se na něj pořádně podívala. Tyhle formuláře byly asi tak nudné jako všechny učebnice dějepisu, které kdy četla.

„Asi bych měla v noci víc spát. Myšlenka na spánek je tak klidná. Přála bych si, abych mohla zavřít oči a na chvíli zapomenout na všechny povinnosti, nemyslíš?“

Siréna otupěle přikývla hlavou. Musela bojovat, aby potlačila zívnutí. Papír, který držela v ruce, jí málem vypadl z rukou. Stejně už ho nedokázala přečíst. Posunula ho na hromádku, kterou už předtím uklidila. Víčka měla těžká a židle byla opravdu pohodlná. Úporně se chopila dalšího formuláře.

„Myšlenky na spánek a odpočinek jsou teď tak těžké, že?“

Znovu přikývla a snažila se soustředit na formulář v ruce. „Mohla bys, prosím tě,“ ústa se jí roztrhla v obrovském zívnutí. Oči se jí rozšířily rozpaky a snažila se setřást těžký pocit z těla. „Mohla bys prosím… na chvíli… přestat mluvit? Tyhle papíry…“

„Jsou tak únavné, já vím,“ pokračovala žena. „Jsou tak suché a nudné.“ Její hlas byl jako bohatý sirup, který obalil Siréniny uši a tělo jemným uvolňujícím pocitem. „Proč se prostě neusadíš do křesla a na minutku nebo dvě si neodpočineš.“

Ano, přesně to potřebovala, jen malou přestávku. Položila papír na okraj stolu. Tiše sklouzl na podlahu, ale nedokázala sebrat energii, aby ho zvedla. Ztěžka se posadila do hlubokého pohodlného křesla.

„To je ono. Jen si na chvíli odpočiň. Vím, jak je těžké dělat to, co děláš. Celý den chodíš do práce a pak tě v noci zavolají, abys řešila problémy ostatních. Zasloužíš si odpočinek. Odpočívej a relaxuj.“

Její hlas byl tak uklidňující a melodický. Rezonoval se Sirénou.

„Víš, že mluvím pravdu, viď, Siréno?“

Přikývla, když její oči líně klesly a zdálo se, že se v měkkém křesle ještě více opřela.

„Jen se uvolni. Nechej všechen svůj stres odeznít. Jen dýchej, uvolni se a nechej všechny své starosti být, jen na chvíli.“

Ano, nechat být, to znělo tak báječně, žádné povinnosti, žádné starosti, jen klid a uvolnění.

„Vnímej, jak se noříš ještě hlouběji, Siréno. Dýchej zhluboka a uvolni se ještě víc. Zjistíš, že čím víc se uvolníš, tím lépe se cítíš. Prostě dýchej …a… uvolni se.“

Uvolnění bylo tak příjemné. Chtěla tu zůstat a poslouchat, ať už to byl kdokoli, takhle dobře se ještě nikdy necítila.

„Pracovala jsi tak tvrdě, Siréno. Nech oči zavřít… zavři je hned. A až je zavřeš, zjistíš, že se tvé uvolnění desetkrát zvýší. Můžeš mi věřit, Siréno. Tvá víčka jsou tak těžká… jsou pro tebe takovou přítěží. Můžeš to břemeno na chvíli odložit. Můžeš mi důvěřovat. Siréno, nechte své těžké, ospalé oči zavřít… jen na okamžik.“

Tolik si přála uvolnit se. Víčka jí ztěžkla a ona zjistila, že této ženě opravdu důvěřuje. Víc, než věřila dokonce i Seemě. Pomalu nechala oči zavřít. Když se tak stalo, zjistila, že je desetkrát uvolněnější než před chvílí. Cítila, jak se usmívá nad tím nádherným pocitem, že se může tak uvolnit. Byla v klidu.

„Velmi dobře, Siréno. Teď se pro mě uvolni ještě hlouběji. Ještě hlouběji. Pokaždé, když řeknu slovo „hlouběji“, budeš desetkrát uvolněnější než před chvílí. A budeš se cítit desetkrát lépe…. hlouběji.“

Při zvuku toho slova se zdálo, že všechno napětí v jejím těle právě odešlo. Cítila se úžasně a zaplavovala ji vlna za vlnou uvolnění a rozkoše.

„Hlouběji… hlouběji…“

Vznášela se v prázdnotě. Své tělo už neovládala a byl to úžasný pocit. Byla tak ztracená v tomto novém světě uvolnění, že téměř neslyšela ženský hlas. Byl sice vzdálený, ale zřetelný a ona se na něj soustředila.

„Siréno, za pár okamžiků tvoje vědomí usne. Důvěřuj mi a já začnu mluvit s tvým podvědomím. Každé slovo, které řeknu, je absolutní pravda, to víš.“

Siréna věděla, že jí může důvěřovat, a myšlenka na blažený spánek, který ji čeká, ji těšila.

„Kdykoli řeknu slovo „spát“, vstoupíš do tohoto blaženého spánku, kdy tvá vědomá mysl spí a já mohu tvé podvědomé mysli říkat pravdu, kterou přijmeš.“

Otupěle přikývla, chtěla spát kvůli ní.

„Spi.“

Žena se na Sirénu chvíli dívala. Byla krásná a ve skvělé kondici. Nechala si představit, co s touhle krásnou dívkou udělá. Až s ní skončí, bude z ní úplně jiný člověk, který bude sloužit každému jejímu přání.

„Siréno, teď mluvím přímo k tvému podvědomí. Každé slovo, které řeknu, je absolutní pravda a ty mě chceš poslouchat. Pokaždé, když řeknu slovo „poslechni“, tvá mysl se úplně zatemní a ty mě bez váhání poslechneš.“ Na okamžik se odmlčela, aby si příkaz uvědomila. „Za chvíli ti přikážu, aby ses probudila, a až se tak stane, vzpomeneš si na své spouštěcí slovo „poslechni“, a když to slovo vyslovím, okamžitě bez přemýšlení a váhání poslechneš můj příkaz. Probuď se.“

Siréna otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Poslední papír, na který se dívala, ležel na zemi. Žena stále ještě lehce seděla v křesle se zkříženýma nohama. Co se právě stalo? Naklonila se a sebrala papír z podlahy. Začala se ho znovu pokoušet přečíst. Cítila, jak ji žena pozoruje očima. Nebyl to nepříjemný pocit, ale bylo pro ni opravdu těžké soustředit se na formulář před sebou.

„Poslechni“

Siréna před ní okamžitě ochabla. Její prsty volně držely formu před sebou. Její ostře modré oči byly nyní prázdné. Žena se usmála.

„Pusť formulář.“

Formulář okamžitě vyklouzl Siren z prstů, sklouzl na podlahu a vsunul se pod stůl.

„Vstaň.“

Siréna se okamžitě postavila na nohy.

„Obejdi stůl a klekni si přede mě.“

Siréna okamžitě vstala, obešla stůl a poklekla před ní s rukama měkce složenýma v klíně, hlavu mírně skloněnou, světlé vlasy jí padaly přes obličej.

Žena se na ni v této submisivní póze dívala. Napadla ji myšlenka, která ji do té chvíle nenapadla.

„Spi.“

Siréna okamžitě ochabla a zhroutila se na podlahu, hluboce spala.

„Siréno, kdykoli řeknu slovo „otrokyně“, okamžitě přede mnou poklekneš a budeš čekat na mé příkazy. Jako otrokyně budeš automaticky poslouchat každý můj příkaz a pokaždé, když mě poslechneš nebo si přede mnou klekneš, ucítíš, jak u tvého klitorisu začíná vlna rozkoše a zaplavuje celé tvé tělo. Budeš vědět, že tato rozkoš pochází ode mě, a budeš mě dychtivě poslouchat, kdykoli budeš moci. Probuď se.“

Siréna zjistila, že leží na podlaze. Byla trochu zmatená, protože netušila, jak se tam dostala. Nebylo možné elegantně vstát, ale pomalu se odstrčila od podlahy a snažila se zachovat si alespoň trochu důstojnosti. Pomalu vstala a rozhlédla se po místnosti. Žena stále seděla na židli a nenuceně ji pozorovala. Stála přímo před neznámou ženou. Jak jsem se dostala na tuhle stranu jejího stolu? Něco nebylo v pořádku. Podívala se nahoru a zahlédla nedaleký východ. Najednou se cítila velmi nervózní a potřeba utéct ji tížila každým nervem a instinktem. Pomalu od ženy ustupovala a snažila se působit nenuceně.

„Kam jdeš, otrokyně?“

Siréna si okamžitě klekla před ženu a mírně sklonila hlavu, když jí ze rtů unikl povzdech. Žena se na ni usmála.

„Co to děláš, otrokyně?“

Siréna bez váhání odpověděla: „Čekám na tvůj rozkaz.“

Žena se na židli trochu předklonila. „Podívej se na mě, otrokyně.“

Siréna k ní zvedla oči.

„Od této chvíle mě budeš oslovovat paní. Kdykoli ti dám příkaz, odpovíš ‚ano, paní‘ a okamžitě mě poslechneš. Rozumíš?“

„Ano, paní.“

„Hodná holka.“ Žena se otočila zpět ke svému stolu a k hromadám papírů, které ještě zbývalo projít. Řídit vlastní firmu bylo utrpení. Pohlédla na Sirénu, která stále klečela na podlaze. Když už měla svou osobní asistentku, mohla ji klidně využít, ale ne na papírování. „Otrokyně, zatancuj mi.“

(No Ratings Yet)

Loading...

Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*