Lidi, vy si myslíte, že máte problém. No představte si tohle. Malý kulatý balónek přilepený k mnohem většímu kulatému balónku a na velkém balónku visí čtyři takové ty dlouhé balónky, které na dětských oslavách nafukují klauni, aby z nich vytvořili balónkové sochy. Na přední straně jsou přilepeny dva velké balónky, stejně velké jako horní balónek. To jsem já. Měřím metr osmdesát, jsem bledě bílá, mám černé vlasy a vážím 114 kilo. Obézní je to slovo. Nikdo nechce trávit čas s někým tak tlustým, což vede k úzkostem a depresím, které způsobuje moje porucha příjmu potravy, kvůli níž jsem tak tlustá.
Nemám nad tím moc kontrolu, je to prostě můj stav. Chodila jsem k poradcům a psychologům, přidala se k organizacím na hubnutí a ke spoustě dalších sraček, a prostě to nepomáhá. Kdo by chtěl být v blízkosti tlusté ženy? Jediné, čeho jsem se od těch lidí dočkala, bylo „můžeš si za to sama, že jsi tak zasraně tlustá“. Neříkají to takhle, ale říkají to všichni. Pak se to jednoho dne změnilo.
Chytám ve stejný čas stejný vagon metra ze stejné stanice, abych jela do stejné budovy ve městě dělat stejnou práci právnické sekretářky, kterou jsem dělala od střední školy. A v něm den co den ti samí lidé. Já vím, nuda, ale je to bezpečné a zajišťuje mi to jídlo a bydlení. Několik měsíců poté, co jsem do té práce nastoupila, nastoupila do vagonu metra dvě stanice ode mě dívka, vystoupila na stejné zastávce a šla do stejné budovy jako já. Byla to větší dívka, zdaleka ne mé velikosti, ale velká, vyšší než já, Afroameričanka, hezká a slepá. Pozoroval jsem ji a ona nezaváhala ani na krok. Všichni ve vagonu metra se s Grace seznámili a vlastně jsme ji začali trochu chránit. Vždycky seděla na stejném místě, a když nastoupil náhodný cestující a chtěl si tam sednout, byl zdvořile požádán, aby si sedl jinam. Jen jedna měla námitky, ale ustoupila, když jí bylo řečeno, že to místo je vždycky rezervováno pro slepou dívku na další zastávce. Zdá se, že ani ty nejhorší Karen nebudou znevažovat nevidomého člověka.
Sledovala jsem ji. Ne že bych ji pronásledovala, ale šly jsme do stejné budovy. Občas jsme chytaly stejný výtah, ona pracovala v sedmém patře a já ve čtrnáctém. Na začátku roku 2020, těsně předtím, než nás zasáhl virus, jsem šla téměř vedle ní, když jsme procházely kolem staveniště. Studený vítr byl nárazový, ale nebylo to tak zlé, když se zvedl, obě jsme se před ním schoulily a tlačily se dál. Najednou se ozval podivný skřípavý zvuk a hlasité cinknutí, vzhlédla jsem a jeřáb, který zvedal náklad, se kymácel větru. Břemeno se posunulo a do něčeho narazilo, začalo padat. Grace si toho nevšímala, tak jsem zakřičela: „Dolů!“ a ona ztuhla. Byla opravdu zmatená, tak jsem ji popadla a stáhla na zem. Nezůstala stát, když ji moje váha táhla dolů.
Ozvala se obrovská rána a ona vykřikla. Myslela jsem, že vyrazí pryč, ale v tu chvíli nás zasáhla sprška trosek. Obě jsme vykřikly. Ucítila jsem obrovskou ránu na pravé půlce zadku, zrovna když nás zadusil oblak prachu. Nezakrýval nás dlouho, nárazový vítr ho rychle rozfoukal. Ale to nám nebránilo v tom vykašlat si plíce. Všichni kolem nás na tom byli stejně, byli jsme obklopeni lidmi, kteří se snažili stát a dýchat. Pravou ruku jsem měla kolem Grace a levou pod ní. Ohnula jsem ruce, abych se přesvědčila, jestli ještě fungují, a Grace řekla: „Doufám, že jsi ta žena, která mi řekla, abych si lehla na zem!“ Pak jsem si uvědomila, že mám v ruce její prsa.
„Do prdele! Omlouvám se, jen jsem se dívala, jestli jsme naživu.“
„No, moje prsa jsou v pořádku, děkuju,“ řekla s mrtvolně přímým výrazem, „ale raději bych tě nejdřív lépe poznala.“
Pomohla jsem jí posadit se. Bylo chladno a větrno, poslední čtyři dny nepršelo ani nesněžilo, takže jsme sice byly pokryté prachem a špínou, ale aspoň jsme byly v suchu. „Omlouvám se, tady, pomůžu ti se trochu očistit.“
„Co se kurva stalo?“ zeptala se. Řekla jsem jí to a ze všech stran jsme slyšely sirény. Odkašlala si a já se jí zeptala, jestli je v pořádku.
„Jo, jen mi z plic vychází plná pusa prachu. A ty?“
„Kromě bolavýho zadku jsem v pořádku.“
„Tak řekni svému chlapovi, ať ti tolik nenadává,“ odtušila.
„Žádný přítel, něco mě trefilo do tváře.“
„Aha, můžu ti ji namasírovat líp, jestli chceš. Žádný přítel, jsi moc hezká, tak proč žádný přítel?“
„Nejsem tak hezká a nemám zájem.“
Zarazila se. „Můžu si sáhnout na tvůj obličej?“ zeptala se: „Nevidím tě, takže dotek je jediný způsob, jak cítit, jak vypadáš. Obvykle o to nikoho nežádám, ale vzhledem k okolnostem.“
Vím, že je to něco jako rys a že to nevidomí opravdu nedělají jen tak s někým. Obvykle jen pro velmi málo lidí, blízké příbuzné nebo přátele, a tak jsem řekla: „Jistě. jestli chceš.“
„Děkuji.“ Vzala jsem ji za ruku a položila si ji na zaprášenou tvář, bylo to zvláštní, to je jisté, protože si ji celou osahala. „Kromě toho bych ráda věděla, jak vypadá žena, která mi zachránila život.“ Chvíli se mě dotýkala a řekla: „Vskutku velmi pěkná.“
Nic jsem neřekla, ale musím přiznat, že jsem se trochu zavrtěla. Byly jsme právě pokryté prachem a ona teď měla šedou barvu, zatracený betonový prach. To znamená, že máme v plicích vápno. Do prdele! Proto jsme kašlaly. Nejspíš to nic nebude, ale taky to bude znamenat spoustu zdravotního volna na vyšetření. „Budeme tu muset zůstat,“ řekla jsem, „policie a lékaři s námi budou chtít mluvit. Jsme celí od betonového prachu.“
„Nemá smysl se mnou mluvit,“ řekla Grace, „já jsem nic neviděla.“ S dokonale přímou tváří a mrtvolným podáním jsem si nemohla pomoct, ale rozesmála jsem se. „Taky pěkný smích,“ řekla, „ale kdo jsi?“
„Já?“ Tehdy jsem jí ještě neřekla své jméno. „Jsem Jill, jedu stejným metrem jako ty a pracuju ve stejné budově.“
„A nikdy předtím jsi se mnou nemluvila?“
„Ne, nikdy jsem neměla potřebu.“
„Cože, to jsem musela být celá od prachu, abys se mnou mluvila?“ Stejným mrtvolným podáním.
„Ne,“ a já netuším, co mě to napadlo, „jen jsem potřebovala záminku, abych ti mohla sáhnout na prsa.“
Zasmála se: „Sakra, ty jsi vážně nepotřebovala padající budovu, aby ses mi představila.“
„Ne, já vím, ale lidi se nechtějí moc přibližovat k tlustému dítěti.“
„Aha, ať jdou do hajzlu,“ řekla: „Musím do práce, mám něco důležitého a musím tam být. Vidíš mou hůl?“
Rozhlédla jsem se a uviděla ji, byla to skládací hůl s opravdu zvláštním ohybem uprostřed. „Obávám se, že je vážně plochá a ohnutá.“
„Ach, plech, tenhle den je čím dál lepší.“
„Hele, můžu ti pomoct do kanceláře, jestli ti to nevadí,“ řekl jsem, když jsem hůl zvedla, složila ji, jak nejlépe jsem uměla, a podala jí ji. „Můžu ji opravit, abys ji aspoň přes den mohla používat, jestli chceš. Ale nevydrží to dlouho.“
„Ne, je zničená,“ řekla a přejela po ní rukama, „stejně díky. Jo, opravdu bych ocenila tvou pomoc, děkuju.“
„To není problém. Ráda to udělám.“
Přistoupila jsem k ní a vzala ji za loket. „Bude lepší, když tě vezmu za zápěstí,“ řekla a posunula mi ruku na zápěstí. „Lépe pak cítím, když se hýbeš a měníš směr.“
Přikývla jsem: „Páni, ještě nikdy jsem nebyla něčí vodicí pes,“ zasmála jsem se.
„Co takhle být mou kočičkou?“ Nehorázně se mnou flirtovala!
„Musím říct, že miluju poplácávání kočiček.“ Snažila jsem se zachovat stejný mrtvolný projev.
„A já mám kočičku, která miluje, když ji někdo hladí.“ Zasmála se. Z toho jsme se málem zhroutily. Později jsem si myslela, že k téhle výměně názorů vedla úleva z toho, že jsme přežily něco nebezpečného, a brala jsem ji jako uvolnění hysterie.
„No tak pojď, nemáme to daleko,“ řekla, a tak jsme vyrazily. Já jsem ji vedla kolem trosek na zemi k naší budově, před kterou se shromažďoval dav lidí. Cestou se mě zeptala, jestli můžu přijít k ní do kanceláře na oběd. Chtěla mi poděkovat za to, že jsem jí pomohla.
„Jistě, ale jak se dostaneš domů?“ zeptala jsem se.
„Hmm, tak daleko jsem ještě nepřemýšlela. Určitě se něco objeví,“ řekla.
Provedla jsem ji davem lidí do výtahu, vystoupila na sedmičce a odvedla ji do její kanceláře. Lidé se kolem nás trochu tísnili, ale Grace mě představila jako svého přítele a zachránce. Na lidi to očividně udělalo dojem a vydávali patřičné zvuky. Zahlédla jsem se v odrazu, takže jsem se začala vymlouvat, že se půjdu umýt. Grace řekla: „Ach, promiň, Jill, asi vypadáš stejně zaneřáděně jako já. Pojď, ukážu ti koupelnu a můžeme se trochu umýt.“
Udělaly jsme to a nakonec jsem se rozloučila, uvidíme se na obědě a nechala Grace v její kanceláři. Do práce jsem samozřejmě přišla pozdě, ale jediný pohled na můj kabát a narychlo uklizené oblečení učinil jakýkoli negativní komentář zbytečným. Prach ve vlasech se sice bez pořádného umytí odstranit nedal, ale aspoň jsem byla mnohem upravenější než dřív. Zeptali se mě na podrobnosti, a když téma vyšumělo, pustila jsem se do práce. Šéfová se mě zeptala, jestli bych nechtěla jít domů, umýt se a vzít si na zbytek dne volno. Řekla jsem, že možná, ale po obědě jí dám vědět.
Na oběd jsem zašla do Graceiny kanceláře a výtahem jsme vyjely do haly, kde je v zadním vchodu budovy oblíbená kavárna. Chvíli jsme si povídaly a já jí pověděla o nabídce, kterou mi učinila moje šéfová, a ona řekla: „No, dneska už jsem udělala, co jsem potřebovala, tak jestli chceš, udělala bys mi tu laskavost a pomohla mi dostat se domů?“
„Cože, teď?“
„No, aspoň dnes odpoledne. Ale teď by to šlo, pokud by to tobě a šéfové nevadilo.“
Ani jsem se nerozmýšlela a souhlasila. Zavolala jsem do kanceláře a bylo mi řečeno, že za mě někdo zaskočí, uvidíme se zítra. Měla jsem s sebou tašku a kabát, takže jsem se nemusela pro nic vracet.
Vlastně jsem si její společnost užívala a asi o deset minut později jsme vycházely z budovy a mířily k ní domů. Naše obvyklá cesta k metru byla zablokovaná, takže jsme došly na stanici, chytily vagon a vystoupily na její zastávce.
Ona navigovala, ale já jí pomohla do jejího bytu, kde mě pozvala dál. Bydlí v pátém patře, dvoupokojový byt, spoře zařízený, v jednom rohu televize, prý kvůli zvuku a hudbě. Uvařila mi kávu a pak řekla: „Nemohla jsem si nevšimnout, že kulháš.“
„Jo, ať už mě do zadku praštilo cokoli, bolí to.“
„Aha, měla jsi něco říct.“
„Budu v pořádku.“
„Se mnou budeš, jsem plně kvalifikovaná masérka. Dělám trochu rehabilitace pro postižené děti. Tak pojď, lehni si ke mně na postel a já tě prohlédnu.“ Začala jsem odmítat, ale nechtěla o tom ani slyšet.
Je těžké ji odmítnout. Souhlasila jsem, lehl si a ona mi prohmatala záda a zadek. „Kdepak, budeš si muset sundat šaty.“ Musela vycítit mé zaváhání: „Nemůžu se přece dívat, jak se svlékáš, tak si prosím tě sundej šaty a kalhotky.“
„To se ti holky na prvních schůzkách vždycky svlékají?“ zeptala jsem se.
„Jen ty výjimečné. Ty, které mi zachraňují život.“
„Nic takového jsem neudělala.“
„To jsi udělala, víš.“ V jejím hlase bylo cosi vážného: „Vím, že jsi to nejspíš neslyšela, ale přímo místem, kudy jsem šla, proletěla raketa, slyšela jsem ji. Nebyla malá a pravděpodobně by mě zasáhla do hrudi, takže si nemysli, že to, co jsi udělala, bylo málo. Já vím, že nebylo. Možná jsem slepá, ale slyším opravdu dobře.“ To mě vytrhlo ze zamyšlení. „No tak, svlékni se, ať si tě můžu pořádně osahat… ehm, ne, to neznělo úplně správně.“
Zase to bylo ono, ten stejný mrtvolný, suchý humor. Zasmála jsem se, vzpomněla si na naše předchozí flirtování a svlékla si šaty, pak shodila kalhotky a punčocháče.
Ležela jsem na posteli a cítila, jak se Grace dotýká mých zad a postupuje dolů, k mému zadku. Její prsty byly jemné, zřejmě věděly, co dělají, protože celou cestu vyprávěla, co se děje. Vyprávěla mi o tom, jak se mi špatně vyvíjejí svaly, jak se stahují, jak řídnou. Dostala se k mému zadku a nahmatala mi přes záhyby a vlnky příliš velkou celulitidu. Nic o tom neřekla, pak mě zasáhla pořádná bolest v zadku.
„Jo, to je ono,“ řekla, „sakra, měl jsi něco říct dřív. To musí bolet, kotě.“ Kotě? Ona mi říká kotě? No, bolelo to, ale nijak zvlášť, dokud jsem nezačala chodit k metru a pak když jsem ji doprovázela domů. „Tohle bude ještě chvíli bolet, ale pak se to zlepší.“
Zabořila do toho prsty a já málem proskočila střechou.
„KURVA!“ vykřikla jsem „TO BOLÍ!“
„Jo, říkala jsem, že bude, ale za minutu nebo dvě už nebude. Už teď je to pořádná modřina. Zítra to budeš mít na noze, pokud ti to teď nevyřeším. Hned jsem zpátky.“
Vrátila se z koupelny a já zaslechl klapnutí plastového víčka. „Tohle je Voltaren gel, pomůže zmenšit otok.“ Ucítila jsem chladivost gelu, když ho jemně rozetřela po bolavém místě. Brzy sjela ze samotné modřiny a postupovala po mé noze dolů. „Budeš je muset roztáhnout, Jill. Chci se dostat přímo tam.“
Neváhala jsem, protože to bylo poprvé po dlouhé době, co se mě někdo dotýkal pozitivním způsobem. Pak jsem zaregistrovala, co řekla, opravdu jsem chtěla, aby se tam dostala. Manipulovala se svaly, zpracovávala tuk, tlačila mi hluboko do pravé nohy. Začala zase nahoru, když se dostala k zadní straně kolena, a pracovala kolem vnitřní a vnější strany stehna, nahoru přes zadek, přes modřinu, větší bolest, ale ne tak intenzivní, pak nahoru k bokům, podél páteře.
Musím přiznat, že to bolelo jako čert, ale byl to dobrý pocit, bolestivý, to ano, ale úlevný. Grace na mě působila kouzelně. Přestala a já slyšel, jak se rukama otírá o ručník, cítila jsem měkký materiál na nohou. Něco jsem zaslechla a její ruce se otřely o sebe. Začala znovu, jenže tentokrát mnohem něžněji, mastnýma rukama.
V určitém okamžiku se masáž opět změnila. Necítila jsem to, z bolestivé se stala jemná, pak smyslná, a nemám tušení, kdy se to stalo. Cítila jsem, jak mi její ruce pracují na levé noze, pak na vnitřní. Aniž bych uvažovala o následcích, cítila jsem, jak pracuje na stehnech, a když měla pocit, že přestane a začne někde jinde, řekla jsem:
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*
„Ne, pokračuj, prosím, pokračuj nahoru!“ Můj hlas byl zastřený vzrušením, které mi způsobovala.
„Určitě?“
„Ano, prosím, dotkni se mě!“ Jako na důkaz jsem ještě víc roztáhl nohy a otevřel se jejím rukám.
Cítila jsem, jak se dotýká mé pochvy, její prsty se kutálely dolů a nahoru po stydkých pyskách, zalapala jsem po dechu nad jejím počínáním. Nahmatala klitoris a laskala ho, přejížděla mi prsty po kundičce a pak mi je vrazila do poševního kanálu. „Ano! Udělej to!“ Vykřikla jsem a její neuvěřitelné doteky mě tak vzrušovaly. Měla jsem pocit, že mě zaplavuje rozkoš, kterou mi poskytovala. Na škole jsem měla sexuální vztah s jednou dívkou, ale od té doby jsem měla jen velmi málo milenců. Tohle bylo prostě nádherné, co mi Grace dělala, a netrvalo dlouho a cítila jsem, jak mi tělo říká, že se udělám.
A taky jsem se udělala! Udělala jsem se! Obvykle se mi to daří s vlastními prsty a vibrátorem, ale tohle bylo poprvé po dlouhé době, kdy mě vyvrcholil někdo jiný! Sténala jsem a sténala a úúúúú a pak jsem cítila, jak mi praskají všechny svaly, když se to přes mě přehnalo.
Padla jsem jako velká hromada tuku na postel a Grace mě přestala hladit po stydkých pyskách a klitorisu. „Jak jsi to věděla?“ zeptala jsem se jí.
Sklonila se nade mnou, nahmatala můj obličej, políbila mě na tvář a řekla: „Říkala jsi mi, jak jsi osamělá.“ A já se na ni podívala.
„Cože? O tom, že jsem osamělá, jsem neřekla ani slovo.“
„Ne, neřekla, ale tvůj hlas, tvé pohyby, to všechno to říká. Jen se musíš naučit tomu naslouchat.“
To je trochu strašidelné, pomyslela jsem si. „A ty jsi to uhodla?“
„Nebylo s tím moc práce uhodnout, zvlášť když jsem ti držela zápěstí. Když jsem se tě dotkla, cítil jsem, jak ti zrychleně bije srdce.“ Políbila mě na tvář: „To nejmenší, co jsem pro tebe mohla udělat, zlato.“
Trochu jsem se namáhala, abych se posadila, ale podařilo se mi to. Bez potíží jsem se postavila a vykročila k ní. Objala jsem ji kolem ramen a políbila ji, na rty. „Ještě nikdy se mi nestalo, že by mi někdo tak zatraceně krásný chtěl být nablízku.“ Objala mě zpátky a opětovala můj polibek. „Můžu ti to oplatit?“ zeptala jsem se.
Začala jsem ji svlékat a rychle jsem si uvědomila, že na ní není moc tuku, byla dobře osvalená, velkých tvarů, se šťavnatými prsy, a když jsem ji svlékla, osahala jsem ji celou, než jsem ji položila na postel. Prsty jsem jí prohmatávala tělo, pak klitoris a zabořila do ní dva prsty. Naklonila jsem se nad ni a olízla jí klitoris, vdechovala jsem si do nozder její opojnou vůni a plnila si plíce touhle rozžhavenou ženou. Lízala jsem ji nahoru a dolů, k lízání jsem používala rty i jazyk. Držela jsem v ní prsty, jemně do ní pumpovala a vystrkovala ji, jazykem a rty jsem útočila na její klitoris. Chvíli jsem v tom pokračovala, pak mi začala pumpovat do úst. Zalapala po dechu a zasténala při orgasmu, silném a hlasitém. Třásla se, když se udělala, a přikázala mi, abych ji znovu ošukal. Ráda jsem jí vyhověla.
To už je skoro čtyři roky. Od té doby jsme měly Covid-19, výluky, prezidentské volby, falešného, ublíženého malého chlapce, který předváděl, jak vypadá malichernost u bohatých. Události posledních čtyř let námi otřásly, ale Grace a já, žijeme spolu. Povzbuzovala mě, abych se dala k ní do posilovny, a já to udělala, jen abych jí udělala radost. Tvrdě jsme dřely, když byly tělocvičny zavřené, společně. Je to zábava cvičit s ní nahou jógu. Shodila jsem spoustu kilo, spoustu velikostí šatů, vypadám a cítím se skvěle a jsem zamilovaná do nejúžasnějšího člověka na světě.
Minulý týden jsem rodičům řekla, že se hodláme vzít, a jsem si jistá, že by byli radši, kdybych byla tlustá a nešťastná, než abych si vzala ženu. Neřekli to, ale stejně jako Grace jsem to cítila v jejich pohledech, řeči těla i tónu jejich řeči. Víte – mně je to jedno. Vyřešila jsem své problémy a jsem milovaná a víte, co je na tom nejlepší? I kdybych se nepřihlásila do Graceiny posilovny, stejně by mě milovala.
Takže ponaučení z tohoto příběhu: každý může být milován, každý může být lepším člověkem, když je správně milován, když se naučí milovat, vracet lásku. Buďte tedy velkorysí. Tím jsem se stala od chvíle, kdy jsem potkala Grace a zamilovala se do ní.
Říká mi, že jí dávám spoustu lásky, v drobných věcech, v laskavosti, ve velkých věcech, v tom, jak ji držím, jak jí pomáhám dělat věci, aniž bych ji ovládala. Pořád jí říkám, že jsem pro ni zrcadlem, které jí vrací to, co dostává. Neříkám jí, že jsem taky sobec, že si ty nejlepší kousky, které od ní dostávám, nechávám pro sebe. Díky ní chci být lepším člověkem. Můj život je mnohem lepší, když v něm mám někoho, kdo mě má rád pro mě, někoho, kdo mě neodsuzuje.
(No Ratings Yet)
Loading...
Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*