Moje druhá paní

Moje paní mi včera večer nařídila, abych jí u švadleny vyzvedl hotové šaty. Objednala si nové šaty z hedvábí a krajek na mnoho náročných večírků, kterých se bude v této sezóně účastnit, a měly být hotové hned ráno. Snažila jsem se vypadat elegantně, i když jsem se k této povinnosti stavěla mírně netečně. Pravdou bylo, že jsem se při pomyšlení na návštěvu obchodu celá zatetelila. Švadlena byla krásná žena, vysoká, blonďaté pramínky jí jemně padaly za ňadra. Smaragdově zelené oči jiskřily lehkým zábleskem rošťáctví. Milovala jsem ji, ale nebyla jsem si jistá, jestli mé city opětuje.

Vyhrnula jsem si spodničku a vydala se na cestu. Kočár pro služebnictvo nebyl, tak jsem šla pěšky. Moje kožené boty byly ošoupané, ale dobře udržované a pohodlné. Mnoho dalších sluhů spěchalo pro věci pro své paní a pány. Krátce jsem se zastavila, abych si promluvila s další služebnou, kterou jsem znala, z jednoho z domů, s nimiž byl můj dům spojen sňatkem.

„Slečno Kamélie!” yykřikla jsem a snažila se upoutat její pozornost.

„Rose! Panebože, jsi celá zarudlá, je ti dobře?” upozornila mě na to, čeho jsem si nevšimla. Už jen při pomyšlení na švadlenu jsem zrudla jako debutantka.

„Docela dobře, zrovna jsem přinesla paní šaty. A ty?” zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá, proč je Kamélie venku v tak brzkou hodinu, když je dnes večer ples.

„Paní objednala pro svou dceru nové hřebeny s drahokamy, chtějí ji bohatě a rychle provdat.” Kamélie se zachichotala.

„Uf, tyhle holky jsou prostě zoufalé. Vezmou si cokoli, co má titul a puls.” Byla jsem při pomyšlení na dnešní ples podrážděná, protože jsem věděla, že po švadleně budu celé odpoledne upravovat vlasy, a dvojčata mé paní samozřejmě chtěla jen ty nejnovější nejmódnější účesy. Byly to přitažlivé mladé dámy, ale měla jsem pocit, že jednodušší účes by mnohem účinněji podtrhl jejich jemné rysy.

Rozloučila jsem se s Kamélií v bouři chichotání nad fantaskní noční můrou, kterou bylo být služebnou vyšší společnosti. Moje silné nohy a plná postava mi v životě služebné dobře posloužily. Dokázala jsem unést mnoho těžkých šatů a balíků, aniž bych musela volat nosiče. Proto jsem byla u paní oblíbená. I u jejích dcer, protože jsem měla cit pro úpravu vlasů. Mé světle hnědé vlasy a oříškové oči mi umožňovaly být dostatečně férová, abych mohla dívky doprovázet a dělat jim garde, ale nekradla jim pozornost.

Konečně jsem dorazila do obchodu. Procházka nebyla příliš únavná a čerstvý ranní vzduch mi připadal docela osvěžující. Otevřela jsem dveře a ozval se malý zvonek.

„Ofélie, to jsem jen já,“ zavolala jsem na ni, aby se necítila uspěchaná.

„Ach, Rose, jaké potěšení, prosím, připoj se ke mně vzadu,“ zavolala Ofélie ze své dílny. Při tom komplimentu jsem se znovu začervenala. Přistoupila jsem k jejímu pracovnímu stolu, kde ležely krásné šaty, byly však neobvyklé.

„Vaše objednávka leží na věšácích za mnou, ale jestli bych vás mohla na chvíli obtěžovat s vaší pomocí.“

Věděla jsem, že paní bude vzhůru až za několik hodin, a i tak bude mou pomoc potřebovat až po dlouhé době.

„Samozřejmě, Ofélie, ráda udělám cokoli, abych vám pomohla.” Uvědomila jsem si, že zním trochu zoufale, ale zdálo se, že jí to nevadí.

„Prosím, oblékněte si tuhle věc a postavte se na vyvýšené pódium.” Podala mi neobvyklé šaty. Zamířila jsem za věšáky, rychle jsem si svlékla oděv služebné a navlékla si jemné hedvábí. Na mé teplé kůži působilo chladivě a hladce. Objímalo mě kolem boků, na šaty neobvyklé, nejspíš nový styl z Francie nebo Itálie. Výstřih měl tvar hlubokého V a byl mnohem odhalenější než jakékoli šaty, které jsem viděla během plesů. Ukazovaly velkou část mých prsou a byly nanejvýš skandální. Sytě zelená barva vypadala, jako by les toto hedvábí vykřičel jako své slzy. Za věšákem se tiše míhaly střevíčky k ní, také tmavě zelené s velmi vysokým podpatkem. Oblékla jsem si je a opatrně vykročila k vyvýšenému pódiu.

„Vypadáš jako bohyně Rose. Jako božstvo padlé na zem.” Ofélie zalapala po dechu.

„Vypadám hříšně.” Rozpačitě jsem se zachichotala.

„Ne, drahá, když takhle vypadáš, ostatní si připadají hříšně,“ řekla Ofélie zlomyslně. Flirtovala snad? Byla jsem ohromená. Vystoupila na plošinu a připojila se ke mně. Šaty byly těsné a ztěžovaly pohyb. Jemně mi přejela rukou po tváři.

„Jste tak úžasné stvoření, slečno Rose.” Byla jsem o hodný kus menší než ona a skutečně jsem si to uvědomila, až když to řekla. Ústa jsem měla mírně rozlepená. Zastrčila mi za ucho zatoulaný vlas z mého copu.

„Taková dokonalá dáma by měla být oblečena jen do nejjemnějšího hedvábí.” Andělská poezie švadleny mě ohromila. Přejela mi rukou po odhalených ňadrech.

„Tenhle střih ti dokonale sluší, věděla jsem to.” To ona mi ušila šaty? Byla jsem v šoku.

„Pro mě?” vykoktala jsem.

“Samozřejmě, že tobě, miláčku. Stala ses mou múzou, mou inspirací,“ zašeptala mi do ucha, hřála mě, ruku mi položila na pas.

„Přines svou objednávku zpět své paní. Jakmile odejdou na ples, vrať se sem.” Neformulovala to jako žádost nebo pozvání, byl to rozkaz.

„Ano, Ofélie, udělám to,“ odpověděla jsem nechápavě.

„Hodná holka,“ zavrčela Ofélie. Prakticky jsem se s šaty rozběhla zpátky do sídla. Paní se naštěstí neprobudila. Pečlivě jsem hedvábí vyžehlila k dokonalosti a pověsila ho. Probudila se a přerušila půst. Pomohla jsem jí obléknout se do jemných šatů a upravila jí vlasy do jednoduchého účesu. Jemně jsem jí nasadila hřeben, aby jí držel, a pečlivě jsem jí natočila vlasy u obličeje, abych ho orámovala.

„Krásná jako vždy, Rose,“ pochválila mě.

„Děkuji, madam,“ odpověděla jsem a sklopila oči k podlaze, kde měly být.

„Prosím, běžte se postarat o děvčata. Ujistěte se, že vypadají co nejlépe, protože dnešní ples bude jejich šancí získat manžela.”

Požádala mě o to. Skoro jsem se rozesmála, znělo to, jako by šly lovit muže. Přikývla jsem a spěchala na chodbu, než jsem se začala smát. Pořádně jsem se zasmála a pak zamířila do pokoje slečny.

„Rose, díky bohu, že jsi tady, nutně tě potřebuju.” První dcera Mary zpanikařila.

„Zhluboka se nadechněte, slečno, nebo omdlíte. Dnes nemáme čas zabývat se mladou dámou v bezvědomí,“ uklidňovala jsem ji s humorem. Usmála se na mě, nadechla se a dovolila mi, abych ji oblékla. Vybrala jsem světle růžové šaty, byly lehké a v pase se jí rozšiřovaly, takže vypadala jako královna. Vzala jsem polovinu jejích ebenových vlasů a upravila je do složité koruny z copánků, do které jsem umístila diadém, a zbytek jsem jí stočila kolem ramen. Vypadala jako princezna, nevinná a půvabná. Vřele se na mě usmála.

„Rose, ty přesně víš, jak ve mně vyvolat pocit, že můžu dosáhnout čehokoli.” Polichotila mi. Opětovala jsem jí úsměv.

„Ty dneska večer lovíš manžela?” škádlila jsem ji.

„To vskutku ano.” Zdálo se, že je znepokojená.

„Nehledej peníze, hledej inteligenci, hledej laskavost a hledej humor. Peníze konverzaci ani manželství neunesou,“ poradila jsem jí. Podívala se na mě svýma velkýma modrýma očima.

„Děkuji, Rose,“ řekla tiše.

„Bylo mi potěšením, drahá dívko.” Byla jsem jen o rok starší než ona, ale život služebné mého kalibru byl osamělý. Nevadilo mi to, měla jsem dívky ráda jako vlastní rodinu. Jejich matku už tolik ne. Bylo mi čerstvě třináct, když mě najali. Děvčatům bylo dvanáct, vyrůstaly jsme spolu. Rychle jsem zamířila do Mollyina pokoje.

„Rose, já na ten ples nechci jít. Nesnáším lidi, nesnáším společnost a chci si jít sednout na zahradu a jít brzy spát.” Molly byla podrážděná.

„Když se rychle provdáš za muže, který se pořád zabývá obchodem, můžeš se plně věnovat vedení domácnosti.,“ uklidňovala jsem mladou slečnu.

„Dobře, když musím,“ odpověděla úsečně. Usmála jsem se na ni. Zvolila jsem tmavomodré šaty, jejichž linie byly poměrně přísné a zdůrazňovaly její přirozený půvab a vyrovnanost. Vypadala jako dáma, která umí pomáhat v obchodě a dokonale vést dům. Vlasy jsem jí stáhla do elegantního účesu zcela nahoru, čímž vynikl její dlouhý krk a ostré, ale příjemné rysy.

„Tak, vypadáš krásně a inteligentně.” Viděla, jak Molly věnuje zrcadlu malý úsměv.

„Jen jim ukaž tu vyrovnanost a půvab, o kterých vím, že je máš,“ poradila jsem jí.

„Děkuji ti, Rose, jsi anděl na zemi.” Povzdechla si.

„Já vím, drahá,“ žertovně jsem odpověděla, když jsem odcházela. Slyšela jsem, jak se tiše zachichotala.

Zamávala jsem na rozloučenou dámám, když odcházely, všechny byly jiné a všechny krásné. Všechny ebenovlasé a modrooké. Rychle jsem se vrhla na úpravu svých vlasů, natočila jsem si je a nechala rozpuštěné, spěchala jsem ke švadleně. Když jsem dorazila, stála vzadu a čekala.

„Dobře, věděla jsem, že přijdeš.” Ani se neotočila, věděla, že jsem tam skoro kouzlem. Nervózně jsem se posunula na nohou.

„Obleč si ty nové šaty a přijď za mnou nahoru do mé komnaty.” Začala odcházet. Šaty tam vypadaly jako noční, světle modré s krajkou na okrajích. Neměly na ramenou žádnou látku a rukávy se u zápěstí zvětšily a sahaly téměř ke kolenům. Výstřih byl do stejného V jako u prvních. Na levé straně byl velký rozparek, který odhaloval celou levou nohu. Bylo to neuvěřitelně skandální, Rose se při pohledu na svůj odraz začervenala. Pomalu vyšla nahoru. V předním pokoji stála velká pohovka a křeslo, v křesle seděla Ofélie.

„Posaď se na pohovku.“ Porušila Ofélie tiše. Rose jí vyhověla a cítila se téměř zoufale, že musí poslechnout příkazy této ženy. Rose bylo nyní dvacet a švadleně čtyřiadvacet, ačkoli švadlena se zdála být ve své kráse nestárnoucí a nesmrtelná. Chvíli se na ni dívala a Rose cítila, jak jí stoupá ruměnec po krku až do tváří. Švadlena vstala a přistoupila k ní.

„Chtěla bych vám něco navrhnout.” Ofélie se zarazila, ale na odpověď nečekala.

„Ráda bych vás zhypnotizovala. Mít plnou kontrolu nad vaší myslí. Naše sezení by probíhala vždy, když bude ples, a ty by ses vrátila dlouho předtím, než se tvé paní probudí. V době, kdy budeme spolu, budu ovládat tvé jednání. Líbilo by se ti to?” zeptala se Ofélie.

„Ano,“ odpověděla Rose udýchaně. Zdálo se, že si nedokáže vzpomenout, jak zcela naplnit plíce.

„Dobře, začneme hned.” Ofélie mi před očima zavěsila krásný ametystový přívěsek. Cítila jsem, že tento přívěsek má osudový význam. Začala s ním jemně kývat sem a tam.

„Pozorně ho sleduj, ať pohltí tvou pozornost. Na ničem na světě pro tebe nezáleží tolik jako na tomto přívěsku. Soustřeď se jen na něj.” Začala a já upřela oči na houpající se přívěsek.

„Nech všechno ostatní odpadnout, na tom už nezáleží, záleží jen na přívěsku a mém hlase.” Uvědomila si, že Ofélie má pravdu, záleží jen na přívěsku a jejím hlase.

„Tvé oči ztěžkly a zavřely se. Vklouzneš hlouběji do mého hlasu.” Oči se mi zavřely a já cítila, jak všechno opadává.

Probudila jsem se a našla Ofélii v křesle, ve kterém začala, byla jsem zmatená, pamatovala jsem si, že mě zhypnotizovala, ale nepamatovala jsem si, co se dělo poté, co jsem zavřela oči.

„Podlehla si tak snadno, jak úžasné.” Usmála jsem se na její chválu, z nitra se mi šířil hřejivý pocit. Trochu jsem zalapala po dechu. Žena by neměla mít takovou reakci na jinou ženu, ale pak se mi z hloubi mysli ozval hlas tak jemně, že jsem si ho skoro nevšimla.

„Být s Ofélií je správné a dobré, city k ní jsou správné a dobré.” Usmála jsem se, ty city byly správné a dobré. Zadíval jsem se na její krásu.

„Co pro tebe mám udělat, Ofélie?” Přistihla jsem se, že se ptám. Natáhla ke mně ruku, vrhla jsem se ji políbit, na kolena. Ta reakce byla mimovolná, přesto mi nevadila. Mírně si nadzvedla sukni,

„Polib mi nohu, pomalu.” Tiše mi to nařídila. Přistihla jsem se, že poslouchám hlas, který se mi v hlavě vracel.

„Ofélie se musí poslouchat, poslouchat je tak příjemné.” Políbila jsem ji na kotník a pak se přesunula na holeň. Opatrně jsem jí přejížděla rty po holeni, přes koleno až ke stehnu. Když jsem pokračovala vzhůru, cítila jsem mezi svými stehny vlhkost. Neměla na sobě spodní prádlo, což mě potěšilo.

„Mám pokračovat, slečno?” zeptala jsem se tiše.

„Ano, potěš mě, Rose.” Poslechla jsem, políbila jsem její jemné záhyby, byly stejně měkké a svůdné jako látky, s nimiž pracovala, i ona byla mokrá, chuť jejího moku byla tak příjemná. Olízla jsem ji, náhle jsem po ní zatoužila. Chtěla jsem víc, potřebovala jsem víc. Lízala jsem a lízala, ona se kroutila a sténala. Najednou z ní s Oféliiným výkřikem vytryskl proud té lahodné tekutiny.

Celou jsem ji vylízala a ona mi jemně zajela rukou do vlasů a vytáhla můj obličej z prostoru mezi nohama. Posadila mě na pohovku.

„Výborná práce, Rose.” Vytáhla podivně tvarovaný kousek leštěné slonoviny, sundala mi spodní prádlo a přejela si předmětem po vlastním mokru. Bylo to ledové, ale neodvážila jsem se pohnout. Ofélie mi ho pomalu přitiskla na dírku a zasunula dovnitř, bylo to tam tak správné, vyplňovalo mě to. Zasténala jsem, neschopná se ovládnout.

„To je ono,“ broukla Ofélie. „Uvolni se a užívej si.”

Třela mi malou špičku na vrcholu květu, bylo to výbušně příjemné. Dál pohybovala kouskem slonoviny dovnitř a ven, mé nitro křičelo po dalších. Tak moc jsem to chtěla. Třela pomalu, její prsty tančily po tom malém poupátku nekonečné rozkoše. Přitiskla své rty k mým a jazykem mi roztáhla rty. Cítila jsem, jak její jazyk tančí stejně elegantně jako její prsty, a rozplývala jsem se v těch pocitech. Chtěla jsem víc, potřebovala jsem víc. Její prsty zvyšovaly rychlost a její jazyk vnikal mezi mé rty ještě zoufaleji, předmět byl zasunut tvrdě a tiskl se k místu, které mě rozechvívalo. Najednou jsem ucítila výbuch světla z mého nitra a vykřikla jsem, neschopná dál zadržovat euforii. Cítila jsem, jak mi mezi nohama vytryskl proud, který pokryl Oféliiny šaty.

„Dobrá práce, Rose,“ hlesla mi do ucha. Pečlivě utřela nepořádek, který mi nadělala. Přejela po mé stále ještě mokré štěrbině a pomalu, dychtivě si olízla prsty. Zasténala jsem, stále neschopná souvislé řeči.

„Teď běž domů a uvidíme se během příštího plesu. Nech mi tu ty šaty a já ti jich připravím celou sbírku, abys je mohla nosit pro mé potěšení.” Mluvila pomalu, aby moje přetažená mysl rozuměla. Poslušně jsem jí přikývla.

„Nezapomeň si zapisovat své myšlenky na mě, kdykoli tě napadnou, a přinést je na naše příští setkání.” Příkaz se mi vrátil do vědomí a já pocítila zoufalou potřebu ho splnit.

„Ano, Ofélie,“ odpověděla jsem bez přemýšlení, nebo dokonce bez vědomí.

„Hodná holka, tak už běž, nebo přijdeš pozdě.” Rychle jsem odešla a spěchala zpátky do sídla, na rtech jsem měla Oféliinu sladkou chuť. Každou vteřinou jsem po ní toužila víc a víc. Přesně jak mi přikázala. Musela jsem teď sloužit dvěma paním.

(No Ratings Yet)

Loading...