Liz a Toni

Dívala jsem se do výlohy obchodu Smith & Caughey, jarní výprodej, a uviděla jsem ve skle odraz tváře, kterou jsem znala z dřívějška. Otočila jsem se a ve stejný okamžik jsme se poznaly.

„Liz!“ vyhrkla jsem.

„Toni!“ pronesla a objaly jsme se jako dávno ztracení přátelé. Stály jsme tam, zatímco kolem nás procházeli chodci, a vzrušeně si povídaly o tom, jak je fajn se zase potkat a jak nám to sluší, a ona mě požádala, jestli bych si nemohla vyhradit pár minut, abychom si spolu daly kávu a trochu si popovídaly. Nechtěla jsem, ale měla jsem za sebou pěkně zkažený měsíc, tak jsem si řekla, no co a řekla jsem, že ano, že ráda. Šly jsme po Queen Street a našly příjemnou kavárnu. Pozvala mě a seděly jsme venku na čerstvém vzduchu.

Bylo to už patnáct let, co jsme spolu chodily do sedmé třídy gymnázia Takapuna, a teď nám táhlo na třicet. Já měla za sebou dlouhý vztah, který skončil před necelým rokem, a ona byla šťastně vdaná za báječného muže. Takže jsem ji zase začínala nenávidět – teď jsem si vzpomněla, že všechno dělala líp než já -, ale ona vycítila, že jsem ztratila zájem o konverzaci, a sama se zarazila.

„Soutěžila jsem, že?“ zeptala se a z odvážné a sebevědomé se stala ustrašenou.

Ta proměna mě zaskočila a zasmála jsem se,

„Jen trochu.“

„To bys mi měla říct, když to dělám, myslím, že jsem odehnala všechny kamarádky, když jsem se snažila být alfa samicí – někde jsem četla, že to musím přehánět, ale nejsem si jistá kvůli čemu.“ Udělala obličej a pokračovala: „Jako bych se nemusela bát, že mám obrovský penis, a kdo chce být známý jako žena s největší ocasem?“

„Ne,“ odpověděla jsem.

Tomu jsme se společně zasmály, i když ten můj je dost velký, takže to bylo trochu bolavé místo, ale aspoň přestala s tím vším o mně z dřívějška.

Teď jsme si povídaly otevřeněji a já zjistila, že její báječný manžel si s ní zahrává a snaží se ji donutit, aby přijala levné rozvodové vyrovnání, a vyhrožuje jí, i když ji zatím neuhodil. Takhle se mi líbila mnohem víc; ne ty špatné zprávy, ale konečně jsem viděla skutečnou Liz, a mluvily jsme o tom, co se teď děje v jejím životě. Děti nebyly, on je nechtěl, a když nakonec souhlasil, měla problémy a nemohla je unést.

Já jsem taky žádné neměla, v žádném případě jsem nehodlala přivést na svět dítě s partnerem, který se nedokázal zavázat. Takže jsme oba byly podnikatelky a já čekala, že až skončíme, rozejdeme se a bude to.

Pak z ničeho nic vyhrkla: „Nechci jít dneska domů, myslím, že se chystá něco udělat.“

Vypadala vyděšeně a já na ni zírala. Moje oči položily otázku a ona přikývla a pak se sklonila a utřela si oči ubrouskem.

„Tak to nedělej. Bojíš se? Opravdu se bojíš?“ zeptala jsem se jí a najednou jsem se ovládla.

„To asi nic není,“ přikývla.

„Nejspíš ne, pojď a zůstaň chvíli se mnou, než si něco najdeš a najdeš, život je prostě moc krátký, dej mu, co chce, a začni znovu.“

„Tak jednoduché to není, já bych to udělala, ale on taky nechce, aby mě měl někdo jiný.“

„Mohl bych ho zabít – jestli chceš.“ Nabídla jsem vesele.

Zasmály jsme se tomu, ale já jsem to myslela vážně, byla jsem bývalý policistka a uměla jsem bojovat nečistě.

„Víš co, sejdeme se u mě co nejdřív po práci, uděláme si výlet a trochu ho navštívíme, řekneme mu, co se děje, a vezmeme si tvoje věci. Okey?“

Tvářila se zmateně.

„No, já mám volný pokoj a ty bys mohla zůstat u mě, já jsem na to sama, jak víš, a ty bys mohla zůstat u mě nebo v ženském útulku nebo někde, než si najdeš vlastní bydlení – jestli chceš.“

Bála se tam vrátit, ale mrkla jsem na ni a její tvář se rozzářila úsměvem; přikývla.

Ještě chvíli jsme si povídaly, vyměnily si čísla a adresy a tak dále a pak se s posledním objetím rozešly.

Když jsem se vrátila domů, čekala tam na mě. Poslala jí zprávu a nebylo to příjemné. Šla jsem dovnitř a vzala si kufr – uvnitř byla pumpovací brokovnice -, položila ho na zadní sedadlo a pokynula Liz, aby naskočila. Byla jsem v Herne Bay, zatímco ona bydlela daleko na západě ve Swansonu.

Cestou tam jsem s ní probrala, jak to chci řešit – žádné násilí z jeho strany, jen se stěhuje, bude platit pravidlo společného jmění, pokud bude chtít prodat, bude souhlasit a nechce ho už vidět bez přítomnosti někoho dalšího.

Krčila se, když jsme odbočili do jejich ulice a zaparkovaly před domem. Jeho Commodore Ute stál na příjezdové cestě a vchodové dveře byly otevřené. Liz šla přede mnou a volala na něj.

Přivítala ji hlasitá nadávka a ohlédla se na mě. Naznačila jsem jí, aby se vrátila za mnou, a pokračoval jsem ke vchodovým dveřím. Vešla jsem dovnitř a on se rozvaloval na gauči a sledoval televizi, v ruce držel plechovku piva a na stolku před ním leželo několik prázdných lahví.

„Kdo kurva jsi?“ houkl na mě, prohlédl si mě a usadil se na mých prsou.

„Jsem Toni, Lizina kamarádka. Pomůžu jí odstěhovat se a prosím, kurva, prosím, dej mi záminku, abych ti mohla ublížit,“ řekla jsem mu a měřila si ho a věděla, že ho zvládnu.

Svezl se z pohovky a opřel se o nohy.

„Cože, ty zasraná děvko?“

„Copak jsi to neslyšel? Vím o tobě všechno chci ti ublížit tak moc, až to bolí. Teď mi vyhovíš, nebo zůstaň stranou.“

Vrhl se na mě, a když se ke mně přiblížil, ustoupila jsem stranou, vystrčil levou nohu a popadla ho za pásek a límec a mrštila s ním dolů. Nebyla to velká místnost a on narazil nosem do lišty. Vstal, pročistil si hlavu a pomalu, zastrašeně se ke mně přiblížil. Možná to zabralo na jeho bezbrannou ženu, ale mě to rozhodně neznepokojovalo. Jak se pomalu proplétal sem a tam, praštil jsem ho do krku. Zhroutil se a lapal po dechu, a jak tam tak ležel, zlomila jsem mu klíční kost a prst na každé ruce (Pardon? Klíční kost? Prudký úder směrem dolů, ano, karate úder je dobrý), ležel tam v agónii, zatímco jsme si dávaly na čas a sháněly všechny věci, které potřebovala. Nechala jsem ji, ať se s tím vypořádá, zatímco jsem měla Luka na podlaze a ukazovala mu, jak ho rozřežu, jestli ho ještě někdy uvidím.

Nechaly jsme ho vysvětlit, jak k tomu přišel, že se tak ošklivě zranil, a odnesly jsme její věci ke mně. V tu chvíli jsem neměla v úmyslu dělat nic jiného než jí poskytnout přístřeší, než si najde vlastní bydlení. Měla jsem byt se dvěma ložnicemi a ve volném pokoji bylo jen harampádí a počítač, ale mohla jsem všechny ty věci vytáhnout a měla jsem skládací postel, na které mohla spát. A ano, snažila jsem se sama sobě namluvit, že těm kecům věřím. A hele! Ano, měla jsem ji ráda a víc než „jen kamarádku“.

Jely jsme zpátky ke mně a ona ani nepromluvila – po chvíli je to znervózňující, tak jsem se k ní natáhla a chytila ji za ruku. Stiskla mi ji zpátky a já jela celou cestu zpátky jednou rukou. Ukázala jsem jí byt a pokojíček, který by mohla mít, nebo by chtěla hlavní ložnici a já bych mohl spát na gauči – což byla ve skutečnosti rozkládací postel. Zkoumavě se na mě podívala a pak mě objala a políbila.

„Chci tu postel a tebe.“ Pak mě znovu políbila.

„Jsi si jistá?“ ptala jsem se zbytečně ve své ubohé a žalostné potřebě opětovného ujištění.

Sklopila oči a přikývla. Nezbylo v ní moc sil a vzápětí jsem si uvědomila, že se mi zhroutila na rameno a vzlykala, až jí srdce usedalo. Tak jsem tam stála a držela ji, zatímco plakala. Myslím, že nikdy nemůžete mít k někomu blíž, než když jste s ním takhle, bylo to, jako by mi právě otevřela velké okno do svého srdce a já se z ochranitelského postoje k ní stala bláznivě zamilovanou.

Ani jedna z nás neměla lesbickou minulost, ne že bych nebyla zvědavá nebo se o ni nezajímala, ale žádné praktické zkušenosti, jestli mi rozumíte. No a ona skončila a řekla obvyklé „Ty si o mně musíš myslet, že jsem takový nýmand“, přitom kdyby jí to někdo řekl, vesele bych ho zaškrtila. Sama jsem v tu chvíli neměla daleko k vodotrysku slz a jen jsem jí stihla říct, že ne, že si to vůbec nemyslím, a chtěla jsem říct ještě něco, ale cítila jsem, jak mi tečou slzy, a věděla jsem, že bych nebyla schopna mluvit, tak jsem ji místo toho jen extra silně objala.

Konečně se jí podařilo přestat plakat – ne že by mi to vadilo – a šly jsme do obýváku a sedly si spolu na gauč. Ráda bych vám řekl, že jsme měly neuvěřitelný lesbický sex se spoustou 69ky  a tak dále, ale neudělaly jsme to; jen jsme spolu seděly v objetí a tulily se a šeptaly si hloupé maličkosti a dávaly té druhé malou pusu na tvář nebo ji hladily po vlasech nebo po tváři. Ani jedna z nás nechtěla sex, tehdy ještě ne, ale potřebovaly jsme si navzájem projevit náklonnost, a to jsme také dělaly.

Bylo už po osmé hodině a přes všechny ty emoce mi začínalo pěkně kručet v břiše. Tak jsem navrhla, že půjdeme do kuchyně a já nám udělám večeři. Byly to jen drobené rybí filety z mrazáku na rýži s citronovou příchutí, s dobrou omáčkou a skleničkou nebo dvěma, ale byl to další krok.

No, je to tak, společné jídlo je výjimečné a jeho součástí je sdílení. Udělala jsem dobrou kávu, no pro mě je plunger v kávě největší luxus, takže to jsme si dali a vytáhla jsem i čokoládové sušenky. Na ničem se nešetřilo.

Potom jsem uklidila – nabídla se: odmítla jsem – a navrhla jsem, abychom se připravily do postele. Rozhodly jsme se pro vanu, protože je mnohem uvolněnější, a tak jsem ji napustila a zbláznila se do koupelové soli. Svlékly jsme se spolu a já ji poprvé viděla nahou a poprvé jsem se dotkla jejích prsou a musím přiznat, že mě poprvé vzrušilo ženské tělo.

Ona si vlezla na normální konec a já na konec kohoutku, což je nepohodlné, takže jsem se trochu posunula dolů a naše nohy se musely roztáhnout, abychom se vešly kolem té druhé, takže jsme byly obě dole doširoka otevřené a ona se dívala přímo tam dolů. A z toho, že to dělala, jsem se cítila celá rozechvělá a chtěla jsem, aby se mě tam dotýkala. Jen tam, nikam jinam, jen do mě vklouznout prstem a hladit mě.

„Zavři oči,“ řekla mi hlasem, který byl sotva slyšitelný. Zavřela jsem je a cítila, jak se konečky jejích prstů dotýkají mé bradavky, tahají za ni a pak sjíždějí dolů přes bříško až k mé zející kundičce. Vsunula dovnitř prst, pak dva, pak čtyři a nakonec vklouzla dovnitř celou rukou. „No, říkala jsem ti, že jsem tam dole velká, pamatuješ?“ Vzápětí jsem ucítila vodu a pohyb jejího těla, jak se naklonila dopředu a políbila mě na rty. Posadila se zpátky a začala mě hladit po kundičce, věnovala pozornost mému bodu G, ale prozkoumala všechna zákoutí a netrvalo dlouho a měla jsem svůj první lesbický orgasmus.

Potom jsme se navzájem umyly, pak jsme vylezly ven, osušily se a natřely se mastkem, pak jsme se rozhodly, že se nebudeme obtěžovat s nočními košilkami jen pro dnešní noc, a nahé jsme se odebraly do postele. Měla jsem ji přivést k orgasmu, to je vlastně fér, ale nevěděla jsem jak a byla jsem nervózní z toho, jak daleko s ní můžu zajít. Tak jsem ji objala, a ona mě políbila, řekla, že je to hezké, a já věděla, že jsem se rozhodla správně. Nebyla připravená na to, aby se jí to stalo, ještě ne, tak jsem ji políbila, řekla, že ji miluju až za hrob a že jsem tak ráda, že jsme se takhle potkaly a že jsem její úplně a navždycky. A zmínila jsem se, že ji miluju až za hrob?

Řekla mi, že ano, ale že by to ráda slyšela znovu. Tak jsem jí to řekla potřetí a ona se ke mně přitulila trochu pevněji, řekla mi, že mě moc miluje, pak se trochu sesunula, zavřela oči a v mžiku usnula. Bylo to něco podobného, jako když plakala, protože mi naprosto důvěřovala, když spala a byla bezbranná. Chvíli jsem jen tak ležela a užívala si, že ji mám v náručí. Její tělo se opíralo o to moje, a přitom jsem cítila, jak začínám být ospalá, a také jsem usnula.

Když jsme se probudily, pustila jsem televizi, kde dávali jednu z těch bizarních zpráv o muži ze západního Aucklandu, který se ve svém domě setkal s divokou vačicí a při pokusu o útěk se zranil. Když se jí snažil vyhnout, zlomil si klíční kost a dva prsty a narazil do zdi. Následoval rozhovor s odborníkem na chování zvířat a moderátoři si užili i několik vtipů. Podívala jsem se na Liz a smály jsme se, až nám tekly slzy.

Společně jsme posnídaly a pak jsme si daly první společnou sprchu, která byla příjemná. Když jsme se oblékly, dal jsem prát a ona uklízela v kuchyni, už jsme byly jako manželé. Bzučelo to ve mně, bylo to tak hezké, cítit se s ní jako já a přistihla jsem ji, jak se na mě dívá, a věděl jsem, že se jí líbí, co vidí. Odvezla jsem nás do práce – její auto jsme nechaly v garáži – vysadila jsme ji před její budovou a jela dál.

Den byl trochu neklidný, řekla jsem jí, aby mi zavolala, kdyby se objevil nějaký náznak, takže jsem měl ucho nastražené, jestli se neozve, ale ráno nic. Samozřejmě jsme se sešly na oběd, a když jsme jedly u Tonyho na Victoria Street- moje lahůdka- viděl jsem ho, jak jde po silnici na druhé straně. Nemohl nás vidět a Liz ho neviděla. Měl zlomený prsteníček na každé ruce, tak co mohl držet? Nicméně jsem si dál povídala s Liz a držela ji za ruku a nakonec jsme tam jen tak seděly a říkaly si, jak moc se máme rády.

Řekla mi, že vypadám roztržitě, a já se omluvila, že si jím nejsem jistá a že je opravdu důležité, abych ji vyzvedla. A když už jsme u toho, už se blížil čas a já ji chtěla doprovodit do práce, až skončíme. Tak jsme si dali kafe (ano, bylo lepší, než jsem dokázala uvařit) vyrovnaly účet a já ji doprovodila na Queen Street a čekali jsme na „Cross Now“. Byl na Queen Street asi tucet metrů a já ho neviděla. Ona ano a její tvář se naplnila hrůzou. Couvala před ním. Pak jsem ho spatřila. Měl nůž, který držel ostřím nahoru za předloktím, aby ho skryl. Držel ho palcem, ukazováčkem, palcem a malíčkem, přičemž prsteníček trčel rovně v sádře, ve tváři výraz čiré nenávisti.

Odstrčila jsem Liz dozadu, udělala gesto „zůstaň tam“ a znovu se otočila. Byl ostražitý a pohyboval se ze strany na stranu, hledal skulinku. Žádná ale nebyla, a tak jsem čekala a nutila ho, aby se na mě buď vrhl, nebo utekl; vrhl se na mě. Chytila jsem ho za ruku a přitáhla si ji, takže teď mířila na jeho vlastní hruď, pak jsem na něj nastoupila a vrazila mu nůž do srdce.

Málem jsem vykřikla, ale zůstalo jen u lapání po dechu a zděšeného gesta, když se skácel na chodník a pod jeho mrtvým tělem se rozlévala krev. Jeden z nejlepších novozélandských policistů byl na místě během několika minut. Vzal si naše výpovědi, a jakmile je měl, posměšně se podíval na bezvládnou postavu na pěšině.

No, a další hodinu a půl jsme strávili na policejní stanici, kde sepisovali naše výpovědi a probírali, co se stalo, od začátku, dokud se nepřesvědčili, že jsme v zápase upadli a při pádu se nůž zabodl do jeho vlastní hrudi a probodl mu srdce. Podepsali jsme výpovědi a chystaly se k odchodu.

Inspektor Campbell, kterého jsem dobře znala z doby vlastní služby, na mě mrkl, zamumlal „žádná velká ztráta“ a pokračoval v chůzi se spisem v podpaží.

Jeho rodina chtěla úplné vyšetřování, ale jakmile vyšly najevo podrobnosti o tom, jaký byl hajzl, nikdo jiný to neudělal a koroner vynesl verdikt: nešťastná náhoda, kterou si způsobil sám. To všechno se odehrálo během několika měsíců, jak už to tak bývá, a my jsme se na čas staly malými celebritami. Náš vztah se stal veřejně známým a objevily jsme se i v televizní talk show. Tam jsme diskutovaly o tom, jak se ženy mohou chránit před žárlivými bývalými partnery.

To všechno byla nějakým způsobem budoucnost toho, kde jsme se nacházely. Kdybych tam nebyla, abych ji chránila, ubodal by Liz k smrti, o tom žádná, konec příběhu. Byla z celého incidentu v šoku a držela se mě za ruku, když jsem nás vezla domů, a pak se mnou seděla na pohovce a držela se mě, jak jen to šlo. Oči měla doširoka otevřené, ale nic neviděla; její mysl byla upnutá na obraz, jak se k nám blíží, než jsem ho uviděla.

Neměla jsem co říct, tak jsem ji jen držela, hladila, laskala a občas líbala. Její tělo se chvělo vzlyky a i já byla zasažena pocitem, že mi po tvářích stékají slzy, když jsem ji držela. Rozplakala se, a přestože jsme si měli dát něco k večeři, ani jedna z nás neměla moc velký hlad. Nakonec jsme si daly míchaná vajíčka a šálek čaje. Pak jsem uklidila, napustila vanu a tentokrát jsem si sedla první na konec od těch zatracených kohoutků a ona přede mě. Umyla jsem ji zezadu, ale hlavně jsem chtěla mít další záminku, abych se s ní mohla mazlit.

V posteli se pak už jen mazlila a po chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsem cítila, jak se její tělo uvolnilo a ona začala velmi tiše chrápat. Bývalý chrápal – můj bože, mohl by varovat lodě v přístavu před skalami, jak byl hlasitý -, ona vydávala zvuky, ale ne moc. A já jsem ležela a poslouchala ji a přemýšlela o tom, jak moc pro mě znamenala a jaké bylo štěstí, že jsme se potkaly. Někdy později jsem usnula, no, byla jsem dost rozrušená tím, co se mi stalo, a ještě víc tím, jak moc to Liz zasáhlo, takže to chvíli trvalo.

Několik následujících dní jsme měly volno, takže jsem mohla Liz utěšit a zhodnotit celou situaci. Jeho rodina byla celá protivná a bylo jasné, že se bude chtít pomstít. Z toho důvodu jsem ji nemohla a nechtěla nechat samotnou, nevěděli, kde bydlím, ale bylo by jen otázkou času, než by to zjistili. Nicméně když jsem si procházela její fotky, viděla jsem, že jich opravdu není moc – a tak jsem se rozhodla, že se k nim krátce podívám.

Pod záminkou upřesnění výpovědi jsem ji odvezla na policii a nechala ji tam s policistkou Matthewsovou, zatímco já a několik mých přátel mimo službu jsme šli navštívit několik truchlících příbuzných. Druhý den ráno vysílala televize ve Snídani něco, co vypadalo jako epidemie zuřivých vačic v západním Aucklandu, kde tři muži a dvě ženy „východoevropského původu“ utrpěli docela vážná zranění, když se snažili uniknout těmto překvapivě agresivním nočním zvířatům. Stejně jako předtím se ve studiu rozléhaly vtipné hlášky a nikdo nedokázal zachovat vážnou tvář.

Jeho rodina nám nedělala žádné další potíže, zejména poté, co jsme s přáteli odvezli jednu těžce zraněnou oběť vačice do mangrovových porostů a vyprávěli, jak jsme tam pohřbívali naše oběti a že prostě není možné, aby se tělo někdy našlo. Také jsme mu sdělili, že je na našem seznamu.

Liz se postupně vracela do normálu, no, lepšího než normálního, protože normálně žila ve strachu a teď už ne. Dělaly jsme spolu všechno to lesbické 69, fisting, ( ano, mohla do toho strčit obě ruce, ne, nemohla tleskat, děkuji pěkně) šukání s dildem a dlouhé masáže a oběma se nám to líbilo. Dostala výtěžek z prodeje svého domu (hrozící právní kroky, které tomu měly zabránit, se kupodivu ve skutečnosti nekonaly – přesvědčivé potvory vačice), a když jsme to spojily s tím, co vynesl můj byt, měly jsme dost na místo na venkově.

Kousek od Blenheimu na Jižním ostrově jsme si pořídily penzion se snídaní, je to tam, kde je terminál trajektu pro mezistátní dopravu, a prodáváme ho výhradně pro lesbičky. Místo je vždycky plné a my se rády účastníme relaxačních aktivit s našimi hosty, z nichž nikdo neměl hrubé poznámky o tom, jak jsem velká, víte, tam dole. Myslím, že to musí být chlapská záležitost, asi to souvisí s velikostí.

A já? Miluju svůj život, miluju být s Liz, jsme tu přijímaní, stejně jako Aucklanďané ve zbytku země, ale máme okruh přátel a našich hostů, jinak se držíme docela stranou a to mi vyhovuje.

(No Ratings Yet)

Loading...

Cena hovoru 55 Kč/min. , cena 1 sms 35 Kč .*